Nákrčníky z kostěných kostic jsou stále masívně rozšířené u českých i zahraničních indiánských nebo dokonce i trapperských hobbystů, kteří se snaží dělat předrezervační dobu. Většinou je to z neznalosti a nevědomosti, protože lidé obecně nechtějí ztrácet čas hloubkovým studiem dobových reálií a raději sáhnou po něčem, co je rychle dostupné a udělá to patřičný efekt. Z historického hlediska jde však o hrubou nepřesnost, jelikož takové nákrčníky se mezi indiány rozšířily teprve až na konci devatenáctého, spíše však až na počátku dvacátého století, tedy hluboko v rezervačním období.
V bizoních dobách existovaly různé typy nákrčníků, my se dnes zaměříme na nákrčníky vyrobené z kelnatek. Ve velké míře je používaly kmeny Lakotů, Šajenů a Arapahů. Zajímavé je, že tyto nákrčníky používali shodně jak muži, tak i ženy.
Kelnatkové nákrčníky se zřejmě vyvinuly z náhrdelníků z kelnatek, které v 1. polovině 19. století používali hojně jak muži, tak i ženy, a to ve velkém množství. Je to vidět na dobových obrazech od A. J. Milera, George Catlina, Karla Bodmera a dalších.
Na jednom obraze od A. J. Millera jsem objevil něco, co by mohl být určitý prototyp kelnatkového nákrčníku. Další materiály pocházejí z dobových fotografií Šajenů, Lakotů a Arapahů ze 60. 70. a 80. let 19. století, kterých je poměrně velké množství a většinou zobrazují poměrně standardizovaný nákrčník s pevně danou architekturou. Z tohoto období existuje i několik dochovaných originálů, i když část z nich je ve špatném stavu.
Kmenový původ kelnatkových nákrčníků je nejasný, snad mohou být jeho původci Súové, protože se u nich objevuje na fotografiích nejčastěji.
Kelnatkové nákrčníky sestávají z několika oddílů (cca 8-12) kelnatek navlečených na niti nebo šlaše, vzájemně oddělených proužkem surové kůže nebo komerční hověziny, velmi zřídka i obyčejné vydělané jelenice. Každý oddíl sestává z cca deseti nebo i více „pater“. Nákrčník se zavazoval vzadu řemínkem a byl zpravidla tak široký, že zakrýval téměř celý krk. V některých případech mohly být ozdobeny oddělující proužky kůže mosaznými cvoky, které zvyšovaly krásu a atraktivitu nákrčníku.
Nákrčník měl ozdobnou funkci. Také fungoval jako určitá demonstrace bohatství a prestiže, jelikož kelnatky byly velice drahé. V bizoních dobách mohl mí takový nákrčník hodnotu několika koní.
V žádném případě nešlo o ochranu proti proříznutí krku nepřítelem, jak se lze občas dočíst. Podobné fantastické názory jsou zcela nepodložené a odtržené od reality.
V 80. a 90. letech 19. století začaly být kelnatky do určité míry nahrazovány tzv. “bugle beads”, bílými porcelánovými trubičkami. Na trh s nimi přišli němečtí podnikatelé, kteří je nechali vyrábět v Čechách a snažili se je vnutit indiánům místo kelnatek. Tato aktivita byla úspěšná jenom z části.
Nákrčníky z kostěných kostic se objevily ještě později, až na samém konci 19. a na počátku 20. století. Jejich průkopníky byly kmeny Sauků a Lišek, Otů, Tonkawů a Osedžů.
© 2003-2024 INDIANI.CZ – lukas@navratil.cc
