Dobové nádobí v 19. století na americkém západě se dá rozdělit na indiánské a evropské. Zatímco běloši používali výhradně nádobí vyrobené vlastní rasou, používali indiáni jak „nádobí“ vlastní, tak z velké části přejaté nádobí evropské.
Evropský, zejména tedy anglosaský příbor z 19. století se tvarově příliš nelišil od současného. Lišil se však materiálem. Nejdražší a nejkvalitnější příbory byly vyrobeny z pravého stříbra, ovšem používaly je především vyšší vrstvy společnosti. Některé stříbrné příbory mohly být nádherně zdobené.
Levnější příbory se vyráběly z alpaky (v angličtině german silver). Alpaka je směsí mědi, niklu a zinku a do jisté míry je levnější náhražkou stříbra. V Evropě se začala alpaka vyrábět v roce 1770 v Německu. Alpaka nekoroduje. Některé alpakové příbory mohly mít ručky vyrobené ze dřeva nebo z rohoviny.
Nejobyčejnější příbory byly vyrobeny z obyčejného železa nebo oceli. Úplná bělošská chudina používala k jídlu pouze dřevěné lžíce.
Na americkém západě, mezi přistěhovalci, dobrodruhy, zlatokopy, vojáky, trappery nebo lovci se objevovaly spíše levnější druhy příborů z alpaky a oceli, stříbrné kusy pouze okrajově. Indiáni bělošské příbory používali jen ve velmi omezené míře.
Standardní evropské talíře se vyráběly z porcelánu, ovšem tyto se vyskytovaly zejména v domech měšťanů na východě, stejně jako talíře z pravého stříbra. Talíře používané na západě se vyráběly zejména z cínu nebo z cínového plechu. Právě takové používali vojáci, trapeři nebo imigranti.
Indiáni používali evropské, cínové talíře v omezené míře. Někteří věřili, že jim kontakt s kovovými věcmi ubírá sílu, proto se vyhýbali nádobí a příborům z kovu.
Konvice na vaření vody se vyráběly z mosazi, mědi nebo z cínového plechu. Mosazné a měděné konvičky byly spíše menší a zdobenější a byly určeny především do domácností. Pro táboření v poli (vojsko, lovci, trappeři) byly určeny větší konvice vyrobené z cínového plechu.
Jedním z hlavních obchodních artiklů společnosti Hudson’s Bay Company byly její kotlíky. Dají se poznat podle specifického designu, navrženého konstruktéry společnosti. Kotlíky nevyráběla společnost sama, ale zhotovovaly je pro ni firmy v Anglii, podle dodané specifikace.
Kotlíky jsou vlastně válce uzavíratelné víkem. Vyráběly se výhradně z mědi. Uvnitř byly vycínované. Všechny kotlíky mají ucho na zavěšení nad oheň. Víčko je opatřeno kroužkem pro snadný úchop. Kotlíky jsou vyrobeny z velmi masívního materiálu. Je vidět, že byly konstruovány tak, aby vydržely i v poli hodně dlouho. Vyráběly se ve velké škále velikostí, nejmenší mohly mít průměr cca 10 cm a největší až 30 cm. Objem kotlíku byl vždy vyražen na jeho víčku. Kotlíky se daly zasouvat jeden do druhého, což šetřilo místo při transportu.
Hudsons Bay kotlíky byly vysoce poptávaným artiklem, jak ze strany indiánů, tak i bělochů, žijících na hranici. Společnost je začala vyrábět cca v roce 1780 a jejich výroba pak pokračovala až do konce 19. století.
Běžné, komerční kotlíky se vyráběly z mosazi nebo mědi. Měly vždy ploché dno, aby stály na zemi. Boční stěny byly konické, v ojedinělých případech i svislé. Na dně byla vždy vyražena značka výrobce (byla jich celá řada). Běžné kotlíky se vyráběly již v 17. století a prodávaly se zájemcům jak ze strany bělochů, tak i indiánů.
Většina kotlů neměla vnitřek vycínovaný potravinářským cínem, jak je tomu u moderních replik. Díky tomu museli být jejich uživatelé velmi opatrní. Po nějakém čase totiž může dojít k oxidaci mědi či mosazi a na povrchu kotle se vytvoří tzv. měděnka, povlak modrozelené barvy, který je jedovatý. Po požití měděnky může nastat nevolnost, zvracení a průjmy, horečka nebo bolesti hlavy. Při vyšších dávkách dochází k poškození jater a selhávání ledvin. Měděnku je však snadné zpozorovat a odstranit, například pomocí octa nebo kombinací citrónové šťávy a soli.
Na Americkém západě se také vyskytoval hrnec nazývaný Dutch oven (holandská trouba), což je litinový hrnec s víkem, vyvinutý Holanďany v 17. století. V 18. století se rozšířil i do anglosaského světa. Výtečně se hodí na pečení, vaření, dušení, smažení a opékání. Sice trvá déle, než se litina zahřeje, ale pak zase lépe drží teplo. Byly to kotle velmi oblíbené americkými imigranty, osadníky, lovci, trappery i mountainmany. Je doloženo, že holandskou troubu si s sebou vezla i expedice Lewise a Clarka. Americké dobové exempláře jsou spíše nižší a jsou vybaveny třemi nožičkami, aby je bylo možné postavit nad žhavé uhlí. V USA jsou dnes stejně populární, jako v dobách dobývání am. západu.
Hrnky vyrobené z cínového plechu byly rozšířené na americkém západě během celého 19. století. Mohly mít různou velikost a některé větší mohly mít i víčko a závěs pro zavěšení nad oheň. Použití evropských hrnků bylo mezi indiány běžné. Některé hrnky si mohli indiáni krásně dozdobit ursoními ostny nebo korálky.
Během cest v poli používali běloši celou řadu čutor. Většinou byly oválného nebo kulatého tvaru. Vyráběly se z mosazi, mědi nebo nebo z cínového plechu. Někdy i ze dřeva. Kovové čutory mohly být potažené tkaninou. Čutory byly zavěšené na řemenu přes rameno.
I když je technika smaltu poměrně stará, nezačalo se smaltované nádobí vyrábět v Evropě dříve, než po roce 1850. Smaltované hrnce, hrnečky nebo konvice se na americkém západě objevily až po roce 1880, tedy v éře kovbojů. Použití smaltovaného nádobí na indiánský předrezervační reenactment, tedy do r. 1880 není pravé ořechové.
Z příboru používali indiáni pouze lžíce. Naprostá většina lžic na pláncíh byla vyrobena z rohoviny. Nejčastěji z bizoní, méně pak z hovězí. Lžíce se mohly tvarem vzájemně lišit. Některé lžíce byly zcela obyčejné, jiné byly zdobené. Mezi zdobení mohlo patřit vyřezávání, nebo zdobení korálkovou či ostnovou omotávkou. Z některých lžic mohly viset omotané řemínky, některé dokonce se zavěšenými kopýtky nebo cínovými kornoutky. Velmi malé množství lžic bylo vyrobeno i ze dřeva.
Indiáni vyráběli naběračky z rohoviny, bizoní nebo z rohů ovce tlustorohé.
Indiáni talíře původně neznali. Jídlo nakládali do misek vyrobených ze dřeva jasanů, javorů, nebo jiných dřevin. Misky s nejkrásnější kresbou pochází ze stromových nádorů. Některé misky byly obyčejné, jiné mohly být zdobené jednoduchou řezbou.
Na pití používali indiáni vyleštěný bizoní roh. Některé rohy mohly být nádherně zdobené ursoními ostny, nebo korálky.
Indiáni skladovali vodu ve bachorech z bizona, nebo v bizoních osrdečnících, jejichž ústí se zpevnilo přišitím obruče ze stočeného proutku. Pomocí proutku se mohl osrdečník nebo bachor zavěsit na nějakou konstrukci, například v týpí nebo k travois, když indiáni cestovali.
Indiáni také zhotovovali trychtýře ze surové kůže. S jejich pomocí pak dávali pít vodu psům a koním během cestování, když nebyla k dispozici déle voda.
Osrdečníky a bachory jakožto biologický materiál podléhají rychle zkáze a nevydrží více, než pár dnů, proto se musely často měnit za čerstvé.
Před příchodem bělochů neměli kočovní indiáni na plácních žádné nádoby, ve kterých by mohli vařit. Používali proto bizoní bachor, zavěšený na konstrukci ze tří nebo čtyřech tyčí. Bachor se naplnil vodou a potřebnými ingrediencemi (maso, zelenina, atd.). Voda se přivedla do varu vhazováním vřelých kamenů vytáhnutých z ohniště. Tato metoda je však velmi pracná a časově náročná.
Proto byly pro indiány byly kotlíky a konvice téměř darem z nebes, jelikož znamenaly osvobození od dřiny vaření v bachoru.
© 2003-2024 INDIANI.CZ – lukas@navratil.cc
