James Beckwourth

James Pierson Beckwourth (1798–1866) patří k nejpozoruhodnějším – a zároveň nejrozporuplnějším – postavám amerického Západu. Traper, válečník, obchodník, zvěd, rančer, profesionální hráč karet, objevitel horského průsmyku, muž mezi bělochy i indiány – a podle vlastního vyprávění také náčelník Vraního kmene.

Tato kniha je jeho životním příběhem, který v zimě 1854/55 nadiktoval soudci Thomasi D. Bonnerovi a který vyšel roku 1856 pod názvem The Life and Adventures of James P. Beckwourth. Dnes je považován za jeden z nejvýraznějších autobiografických textů éry horských mužů.

Toto je jeho první moderní české vydání.

Muž, který nepatřil nikam – a proto mohl patřit všude

Beckwourth se narodil jako syn bělošského plantážníka a černošské otrokyně. Právně byl otrokem. Jeho otec mu však udělil svobodu – a mladý James se brzy vydal ze St. Louis do Skalistých hor, kde vstoupil do služeb kožešinových společností.

Stal se horalem, traperem a bojovníkem proti Černonožcům. A pak přišel moment, který z něj udělal legendu.

Podle vlastního vyprávění byl zajat Vraními indiány, kteří v něm „poznali“ svého ztraceného syna. Byl přijat do rodiny významného válečníka, oženil se s dcerou náčelníka, stal se členem válečnického spolku Psích vojáků a nakonec jedním z náčelníků kmene.

Byl běloch? Černoch? Indián?
Odpověď zní: byl vším – a zároveň ničím z toho naplno.

Dobrodružství, války, obchod i zrada

Kniha vás zavede do světa:

• kožešinových společností a randezvous ve Skalistých horách

• válečných výprav proti Černonožcům, Šajenům a dalším kmenům

• obchodních pevností a manipulací s alkoholem

• mexicko-americké války

• kalifornské zlaté horečky

• objevování nových cest přes Sierra Nevadu

Beckwourth objevil průsmyk dnes známý jako Beckwourth Pass, nejnižší přechod přes pohoří Sierra Nevada, kterým proudily desetitisíce osadníků během zlaté horečky. Přesto za svou práci nikdy nedostal zaplaceno.

Jeho život byl sérií vzestupů a pádů, slávy i ponížení.

Pravda, mýtus – nebo obojí?

Beckwourthova autobiografie byla už v 19. století označována za přehnanou, nespolehlivou, místy fantastickou. Jeden z jeho současníků o něm prohlásil, že byl „největší lhář, jaký kdy žil“.

A přesto:

Moderní výzkum ukazuje, že většina jeho příběhů má skutečný historický základ. Přeháněl? Ano – často a někdy výrazně. Vymýšlel si celé události? Zdá se, že nikoli.

Jeho vyprávění je třeba číst jako vyprávění člověka, který si musel vytvořit vlastní identitu ve světě, který mu žádnou pevnou identitu nepřiznal.

Muž rozpolcený mezi světy

Beckwourth indiány obdivuje– a zároveň je líčí jako kruté a nemilosrdné divochy.
Odsuzuje bělochy za ničení indiánských duší alkoholem – a sám na obchodu s alkoholem vydělává.
Brání indiány před bezprávím – a současně navrhuje, jak by bylo možné je vojensky zničit.

Beckwourth není žádný morální hrdina. Je to rozpolcený člověk z masa a kostí.

Jeho příběh není jen kronikou Divokého západu. Je to studie lidské identity, ega, kompenzace a potřeby být viděn. Beckwourth je archetyp člověka mezi světy – rozpolceného, ambiciózního, schopného, manipulativního, zraněného.

Právě proto je tak fascinující.

Rasový kontext a odvaha vyprávět

V době vydání knihy byla americká společnost postavena na rasové hierarchii. Člověk s černošským původem neměl být hrdinou dějin. Neměl být důvěryhodným svědkem historie.

Beckwourth tento narativ narušil už svou existencí.

To, co bylo u bělocha považováno za dobrodružnou nadsázku, bylo u něj označeno za „nedůvěryhodnost míšence“. Jeho kniha tak není jen příběhem o Západě – je i svědectvím o rasových předsudcích 19. století.

Pro koho je tato kniha určena?

Tato kniha není jen pro milovníky indiánů a historie amerického Západu.

Je pro čtenáře, kteří chtějí:

• pochopit svět traperů a horalů zevnitř

• nahlédnout do mentality Vraních indiánů

• vidět Divoký západ bez romantického filtru

• číst text, který je syrový, egoistický, vášnivý – a lidský

Pokud hledáte uhlazeného hrdinu bez rozporů, tato kniha vás může zaskočit.

Pokud vás zajímá člověk z masa a kostí, který se celý život snažil dokázat světu, že jeho život má hodnotu – pak vás Beckwourth nenechá chladnými.

Český překlad

Jedná se první a jediný český překlad této knihy, která vyšla již v roce 1856, tedy ještě za Beckwourthova života.

Text není zjednodušený ani „učesaný“. Beckwourth mluví přímo, někdy tvrdě, někdy sebeoslavně – tak, jak mluvil v polovině 19. století.

Odkaz

Beckwourth zemřel roku 1866 mezi Vraními indiány. Podle některých svědectví byl Vránami otráven jako zrádce, podle jiných zemřel přirozenou smrtí. Jisté je jen to, že byl pohřben mezi lidmi, mezi nimiž prožil nejintenzivnější období svého života.

Dnes jeho jméno nese průsmyk, město i park.

Ale především – nese ho tato kniha.

James Beckwourth není jen postavou minulosti.
Je připomínkou, že člověk může být větší než jeho původ. Ať je to ale jakkoliv, nikdy neuteče sám před sebou.

1.kapitola

…V této ranné době naší historie (1805-6) byla všude kolem nás „naprostá divočina“ obývaná dravou zvěří a krutými divochy. St. Louis se sice říkalo město, ale ve skutečnosti to byla jenom malá osada. Žili tam hlavně Francouzi a Španělé, kteří obchodovali s indiány. Vykupovali od nich kožešiny a zahrnovali je takovými výdobytky civilizace, jako jsou pušky, prach, olovo, korálky, přikrývky, ohnivá voda a podobně.
Indiáni ustavičně válčili a napadali nás. Museli jsme budovat pevnůstky, které stály jedna druhé na dohled. Stavěli je lidé, kteří se poté, co vláda na základě „Jeffersonovy smlouvy“ koupila od Francie území Louisiany, nahrnuli do St. Louis a okolí ze všech končin země. Fungovalo to tak, že se vždycky spojili obyvatelé čtyř přilehlých pozemků a uprostřed takového svého sektoru si zřídili opevněný srub, aby měli kam utéct, kdyby něco. Na plantážích se od rána do večera držely hlídky. Jedni pracovali a druzí s nabitými zbraněmi obcházeli kolem a vyhlíželi rudochy. Vidím to jako dnes. Tak jsem se již v útlém věku poučil o mentalitě indiánů, což mi později, když jsem mezi nimi žil, přišlo velice vhod.
Každou chvíli byl odněkud hlášen poplach, neuplynul snad ani den, aby osadníci neprchali do úkrytu…

…Stočil jsem koně k nízkému plotu u domu – a jaká hrůza, co jsem tam spatřil!
Všech osm dětí, ve věku od jednoho do čtrnácti roků, leželo všelijak pohozených na dvorku v kalužích krve. Byly podřezané, skalpované a tělíčka měla posetá strašnými, zejícími ranami! Před domem ležel tatínek a opodál maminka, oba zavražděni stejným způsobem. Ani nevím, jak jsem se tenkrát dostal zpátky domů. Vrátil jsem se bez toho pytle se zrnem. Někde jsem ho zahodil nebo co, dodnes netuším proč. Jakmile jsem v osadě pověděl, co se stalo, byl vyhlášen poplach a po stopách rudochů, kteří měli ten masakr na svědomí, vyrazil oddíl chlapů. Otec s sebou vzal deset svých otroků. Chlapi se za dva dny vrátili s osmnácti skalpy. Hraničáři bojovali stejně jako indiáni: skalp za skalp – tak to tenkrát prostě chodilo.
Na ten den nikdy nezapomenu. Hrůzný pohled na moje malé zavražděné kamarády se mi vryl hluboko do paměti. Tehdy jsem poprvé v životě viděl, co je indiánská krutost. Nešlo mi na rozum, proč to ti rudoši udělali, proč povraždili děti, které jim ničím neublížily. Později, když jsem žil v divočině a vlastně pořád mezi indiány, tak jsem jejich důvody pochopil. …

Kapitola 2

…Indiáni se ke mně chovali hezky. Ukázali mi místa s hojností jelenců, medvědů, divokých krocanů, mývalů a další zvěře. Někdy se mnou jezdili lovit (vždycky jsem se vracel s bohatým úlovkem) a já jsem je tak mohl lépe pozorovat. V pozdějších letech jsem žil mezi rudochy východně i západně od Mississippi, ve Skalistých horách a v Kalifornii a poznal jsem je, jako málokdo. Způsobem života a náboženskou vírou se podobají ostatním přírodním národům tohoto světa. Všechny kmeny uctívají jednoho a téhož Velkého ducha, řídí se osudovými znameními, mají své zaříkávače, proroky, medicinmany, šamany a vykladače snů a dodnes setrvávají v téměř čisté formě prvobytné pospolitosti zděděné po předcích. Přikláním se k názoru, že všichni indiáni – od nejsevernějších končin našeho kontinentu až po Floridu—pocházejí z jednoho prapůvodního rodu…

Kapitola 3

…Byli mezi námi i dva Hispánci, kteří šli jednou ráno hledat zatoulané koně a natrefili na dům s osamělou ženou. Když viděli, že ji nemá kdo bránit, vrhli se na ni a hanebně ji zneužili. Osadníci se pak pustili po jejich stopě a ta je přivedla k našemu kempu. Zpráva o znásilnění bezbranné ženy nás pobouřila. Hluboce jsme se styděli za to, že se mezi námi našel někdo schopný tak odporného činu. Hispánci byli odchyceni a bez okolků se přiznali. V přítomnosti osadníků zasedla táborová rada a dala provinilcům na vybranou ze dvou trestů: oběšení na nejbližším stromě nebo každý sto ran na holá záda. Vybrali si druhou možnost. Bičování se ujali čtyři muži z naší party. Poněvadž jsme neměli devítiocasou kočku, použili ořešákové pruty. Záda odsouzenců se změnila v krvavou kaši, krev jim prýštila z hrozných ran a vsakovala se do země. V noci pak Hispánci z kempu zmizeli a s nimi i dva z našich nejlepších koní. Nepronásledovali jsme je. Ze stop bylo zřejmé, že mířili do Nového Mexika…

Kapitola 5

..Tehdy jsem se pohádal s naším generálem. Bylo to takhle: Překovával jsem generálova koně. Měl jsem hotová tři kopyta a chystal se zatlouct poslední hřeb do čtvrtého, když mi kůň, který celou dobu dělal problémy, vytrhl nohu. Ztratil jsem trpělivost a praštil jsem ho kladivem několikrát do břicha. Nebylo to nic neobvyklého, všichni kováři takhle trestají vzpurné koně. Generála to pobouřilo a začal mi nadávat. Zlá slova z úst muže, kterého jsem ctil jako vlastního bratra, se mě dotkla. Musel jsem se ohradit. Připomněl jsem generálovi, za co všechno mi vděčí, vytknul jsem mu, že je ke mně krutý a nespravedlivý, vždyť jsem mu věrně sloužil, riskoval v jeho službách život a vždycky jsem dokázal něco ulovit, když jeho muži hladověli. A dodal jsem:
„Zbývá jeden hřeb, generále. Zatlučte si ho sám, nebo nezatlučte, mně je to jedno. Už pro vás nehnu ani prstem.“
No, řekli jsme si toho mnohem víc. Když se výprava druhý den ráno chystala na cestu, přišel za mnou generál s jedním z nejzuboženějších koní a nařídil mi, abych ho naložil a vedl. S takovou herkou bych pochopitelně daleko nedošel, i kdyby nic nevezla. Pořád jsem se cítil dotčen tím, jak se mnou mluvil den předtím. Řekl jsem:
„Tak jo, generále, já toho koně naložím, ale pamatujte si, jestli někde padne, nechám ho tam ležet i s nákladem.“ Nato generál vyštěkl:
„Pane, uděláte, co vám přikazuji a už dost řečí!“
Bylo nad slunce jasné, že mi tu herku strčil za trest. Naložil jsem na ni dva pláty hrubého olova a ostatní věci a vyrazil se značným zpožděním za ostatními. To ubohé zvíře ušlo sotva míli a zhroutilo se k zemi. Složil jsem náklad, přinutil koně vstát, znovu jsem ho naložil a vedl dál cestičkou, kterou přede mnou ostatní vyšlapávali ve sněhu. Po další míli herka znovu padla. Přeložil jsem ji stejně jako předtím a popošel pár yardů, když ji síly opustily i potřetí. Lomcovala se mnou zlost z toho, co to na mě generál uvalil za lopotu. Ruce mě bolely od mrazu, jak jsem pořád ve sněhu odvazoval a přivazoval náklad. Vytáhl jsem z rance kladivo a vší silou jsem praštil koně po hlavě a rozbil mu lebku.
„A máš to,“ řekl jsem. „Škoda, že nejsi generál Ashley.“
„Cože?!“ ozvalo se z blízkého křoví. „Co jsi to řekl?!“
Poznal jsem ten hlas. Byl to sám generál. Zahrnul mě přívalem nadávek. Nejsem z těch, kteří by se jen tak dali.
„Co jsem řekl, to jsem řekl,“ odvětil jsem, „a je mi úplně jedno, jestli jste to slyšel nebo ne.“
„Ty odporný grázle, já tě zastřelím!“ vyštěkl generál, natáhl kohoutek a namířil na mě. Taky jsem natáhl kohoutek a namířil. Stáli jsme proti sobě s bouchačkami v rukou a hleděli si navzájem do očí. Řekl jsem:
„Takhle se mnou nikdo mluvit nesmí, generále. Teď se mi za ty nadávky omluvíte, nebo jeden z nás zemře.“
Generál nakonec zjihl.
„Dobře, uznávám, že jsem to přehnal. Když mám zlost, tak se nekontroluju,“ řekl a dodal:
„Ale stejně ti ukážu!“
„Neukážete,“ odsekl jsem. „Tady máte tu svou herku a strčte si ji třeba za klobouk. Já se vracím do St. Louis.“…

Kapitola 6

…Večer jsme všichni ulehli, kromě chudáka Le Brachea, který měl hlídku. Jeden indián si k němu přisedl, že prý bude přikládat na oheň. Někteří z nás už spali, když se z místa, kde seděl Le Brache, ozval výkřik a rána z pušky. Leželi jsme s Baptistem u ohně těsně vedle sebe. Kule proletěla mezi námi a střelný prach nám propálil přikrývky. V mžiku byl celý kemp na nohou. Nějaký rudoch se sápal po mojí pušce. Vytrhl jsem mu ji, ale musím přiznat, že jsem byl tak vyděšený, že jsem ani nevystřelil. Když jsme se z toho šoku vzpamatovali, vrhl jsem se k Le Bracheovi. Měl v hlavě zaseknutý tomahawk. Vytáhl jsem ho a ohmatával strašnou zející ránu, kterou utrpěl, než jsem si uvědomil, že mám čtyři své prsty v jeho mozku. Hlavu jsme mu obvázali, ale nebylo to nic platné, za pár minut vypustil duši. Indiáni zmizeli, ale my jsme věděli, že jsou schovaní v okolních křovinách. Nikdo nepochyboval, že nás čeká stejný osud, jaký potkal našeho kamaráda…

Kapitola 7

…Zahrabal jsem svůj skalp do písku a schoval jsem i legíny, aby se nepoznalo, že patřily tomu zabitému Vranímu indiánovi. Když rozhovor skončil, odebrali jsme se s náčelníkem a s většinou jeho bojovníků do indiánské vesnice, která se nacházela nedaleko. Krátce po našem příjezdu vyšla z jednoho týpí indiánka zbrocená krví. Byla skoro nahá a naříkala tak žalostně, že to rvalo srdce. Řekla náčelníkovi:
„Tihle muži zabili u Zelené řeky mého syna. Jak to, že jste nepomstili jeho smrt?“
Krvácela z četných ran, jak se sama pořezala po celém těle. Indiánské ženy tímto způsobem projevují hluboký zármutek nad ztrátou blízkého člověka. Náčelník se otočil ke generálovi a řekl:
„Ti dva, co jste zabili ve vašem táboře, nebyli Černonožci, ale naši. Byli to skvělí zloději koní a stateční bojovníci. Jeden z nich byl syn této ženy a ona teď truchlí nad jeho ztrátou. Obdarujte ji něčím, aby už přestala kvílet. Nemohu to poslouchat.“
Generál dal ženě pár věcí, které měl zrovna po ruce. Mohlo to být v ceně tak asi padesáti dolarů. Pak náčelník ženě řekl:
„Teď se vrať do svého týpí a přestaň kňourat.“..

Kapitola 10

…Dva dny po příjezdu generála se po celém kempu znovu rozezněl poplach:
„Černonožci! Černonožci!“
A skutečně. Blížili se k nám a celá země se chvěla pod dusotem kopyt jejich válečných koní. Během nájezdu se jim podařilo překvapit tři bojovníky a dvě ženy z kmene Hadů, kteří se vzdálili z tábora a vyhrabávali nějaké hlízy nebo tuříny. Všech pět Černonožci ihned chytili, zabili a skalpovali. Jakmile se ozval poplach, přišel do našeho tábora ten starý prorok a pravil panu Sublettovi:
„Pořezaná tváři, tři z mých bojovníků a dvě ženy právě zabili Černonožci. Říkáš, že tví bojovníci umí bojovat, že jsou to velcí válečníci. Teď se uvidí, jak bojují a já poznám, jestli jsou tvá slova pravdivá.“ Sublette odpověděl:
„Uvidíš je bojovat a pak poznáš, že jsou to samí dobří válečníci, že mezi nimi nemám žádné zbabělce, a že my všichni jsme odhodlaní umřít pro naše přátele Hady.“
Pak se otočil k nám a pravil:
„Nyní, chlapi, každý statečný muž půjde bojovat s těmi Černonožci a dáme jim na frak, aby Hadi viděli, že umíme bojovat. A držte se, jak nejlépe umíte, aby to pro ně bylo varování. Pamatujte, nechci v téhle bitvě vidět nikoho, kdo není udatný. Všichni zbabělci ať raději zůstanou v táboře.“…

Kapitola 11

…Vypálil jsem z pušky a indián se skácel k zemi, aniž by hlesnul. Nevzal jsem si jenom jeho skalp, ale rovnou celou hlavu. Svázal jsem dohromady dva prameny jeho dlouhých vlasů, pověsil si tu hlavu na hrušku mého sedla, vzal jsem si i ostatní nepřítelovy věci jako kořist a pospíšil si zpátky do tábora…

Kapitola 13

…Vrány provedly zuřivý výpad, který hrozil našim nepřátelům totální likvidací, ale pak před nepřítelem prudce zarazily koně, zvedly je na zadní a začaly na nich poskakovat sem a tam, jak to mají indiáni ve zvyku, takže úplně zmařily výhodu prvního útoku. Já jsem z tohoto jejich obyčeje nápadně vyčníval a bojoval jsem s nepřáteli hned a přímo a ony, když mě viděly, jak s nimi bojuji tváří v tvář, okamžitě mi přispěchaly na pomoc a nepřátele jsme rychle rozdrtili.
Svému nepříteli jsem sebral pušku, kopí, mlat, luk a toulec plný šípů. Tím jsem se stal ve výpravě největším mužem, protože jsem zabil nepřítele jako první. Pak jsme si začernili obličeje (takový je jejich způsob, jak dát najevo vítězství) a jeli zpátky do vesnice, kam jsme přivezli jedenáct skalpů. Vjeli jsme do ní za zpěvu a křepčení a obklopily nás davy, takže bylo těžké vůbec projet. Moje žena na mě čekala před naším týpí a já jí předal svou nejcennější trofej – pušku. Pak se objevily moje krásné sestry, aby se také nějak podílely na mé kořisti a já jim dal všechno to ostatní a ony se vrátily do svého týpí a celou cestu zpívaly a tančily…

Kapitola 17

…Vzápětí zazněla salva z tuctu pušek a my se vrhli vpřed s tomahawky v rukou, abychom dokončili dílo zkázy, které jsme započali. Vzali jsme jim skalpy a okamžitě se stáhli do bezpečí, přičemž jsme s sebou odnesli vše, co jsme unesli: maso, jedenáct koní i výstroj padlých bojovníků.
Po návratu do naší vesnice jsme smyli smuteční barvy a celá osada se rozezvučela tancem a oslavami. Byl jsem poctěn jménem “Arra e diš”, což znamená Krvavá ruka. Starý náčelník se vrátil ze své výpravy o tři dny později, přinesl čtrnáct skalpů a nepřátelskou výstroj, a to vše bez jediné ztráty…

Kapitola 25

Docházím k závěru, že během půlstoletí budou bizoni na tomto kontinentu zcela vyhubeni. A s nimi zmizí i Rudý muž – pokud se tedy nenaučí obdělávat půdu, což je podle mého mínění velmi nepravděpodobné.
Neustálá poptávka po kožešinách již pozabíjela tisíce těchto ušlechtilých zvířat, až i sami Indiáni si všimli jejich očividného úbytku a začali být kvůli tomu nervózní. Jako formu jisté ochrany přijal každý kmen politiku výlučného práva lovu na svém území. Domnívají se totiž, že bizoni patří jim, že jim byli sesláni Velkým duchem k obživě. A až bude toto zvíře vyhubeno, co jim zbude?
Není pochyb, že tehdy už budou většinu současných lovišť obdělávat běloši. Bude-li civilizace postupovat do vnitrozemí z obou pobřeží, kam se pak indiáni uchýlí?

Kapitola 33

…Naše vojska byla soustředěna na rozsáhlé otevřené prérii, přičemž nepřítel se nacházel nedaleko, rovněž na pláni. Jednoho rána jsem vystoupil na vrchol hory, odkud jsem mohl dobře přehlédnout nepřátelský tábor, abych zjistil jeho početní sílu a také odolnost jeho pozice. Cestou jsem narazil na dva Američany, kteří působili jako nepřátelští špehové. Oslovil jsem je a vyjádřil své překvapení, že slouží takovému ničemovi, jako byl Torrejón, a vyzval je, aby se připojili k lidovému povstání. Ale zdálo se, že byli příliš opojení představou, že získají majetek povstalců jako kořist a má slova je nepřesvědčila…

Kapitola 35

…Ti lotři bojovali jako tygři, ale nakonec jsme je přemohli a zajali. Dempsey se stal korunním svědkem obžaloby. Vypověděl, že v noci se jejich skupina zastavila u Reeda. Ten jim řekl, že se právě vrátil ze zlatých dolů – načež se rozhodli vyvraždit celou jeho rodinu a vzít mu všechno jeho zlato. Nakonec se ukázalo, že všechno, co ukradli mělo celkovou hodnotu ubohých tisíc dolarů. Po Dempseyho výpovědi jsme všechny vrahy – včetně „korunního svědka“ – odsoudili k trestu smrti zastřelením. Tak vyhasly životy dvou Američanů, dvou Angličanů a deseti Irů, kteří spáchali ten nejďábelštější čin, jaký kdy poskvrnil dějiny života v americkém pohraničí…

Kapitola 36

…Když stojím u svých dveří a sleduji ty vyčerpané, ztrápené cestovatele, jejichž vozy drží pohromadě jen zázrakem, jejichž dobytek je na pokraji sil a kteří sami vypadají spíše jako karikatura člověka, často se bavím představou, jaký je to kontrast s tím, jak vypadali při odjezdu.
Představím si je, když vyráželi z domova. Vidím jejich silný, novotou vonící vůz, postavený jen pro tuto příležitost a postavený tak pevně, že se zdá, že by mohl objet svět tolikrát kolik má paprsků na kolech. A pak ty jejich tlusté, neklidné voly, divoké a nezvladatelné, že je potřeba otce a jeho dvou či tří synů, aby je vůbec zapřáhli. Dále pak ambiciózního přistěhovalce a jeho hrdou rodinu, s přehnanými očekáváními ohledně budoucnosti: sebejistý a autoritativní otec, který považuje východní státy za nedůstojné svých schopností a věří, že pouze na pacifickém pobřeží může najít pole, které je dostatečně rozsáhlé pro jeho formát. Matka, která nerada opouští své přátele a místo, kde strávila dětství, ale přesto doufá, že hojnost zlata, která na ně čeká, jí vynahradí její útrapy. A tak prodávají své pozemky, opouštějí město ve velkém stylu a očekávají, že se vrátí s vozy plnými zlata, aby oslnili sousedy svým štěstím.
Dívky, které si oblékly to nejlepší, co měly, neboť se kolem nich shromáždili všichni jejich ctitelé, aby jim zamávaly na rozloučenou a daly jim poslední polibek. Minimálně poslední na východ od pohoří Nevada, protože jejich představa je taková, že jakmile vkročí do Kalifornie, ihned uloví nějakého mladého gentlemana, za kterého se provdají, a který je zahrne zlatem a bohatstvím. S touto radostnou vizí tedy vyráželi emigranti na cestu, s klobouky ozdobenými stuhami, postavy zahalené do dlouhých jezdeckých šatů, s prsteny na jemných prstících a s kotníčky obutými do módních, úhledně zašněrovaných polobotek.
A už na konci dne, třeba i uprostřed lijáku, se tyto stejné postavy vynoří z dálky, jsou unavené a kráčí těžce. Překonaly nekonečné pláně a jejich útulné domovy na východě se všemi těmi milými, společenskými sousedy jsou nyní vzdálené tak, že je bolestivé na ně byť jen pomyslet. Obraz slavnostního odjezdu, při němž jim celé město mávalo na cestu, se dávno rozplynul. Vůz, který vypadá jako památka z dob revoluce po dlouhé službě u zásobovací jednotky, má plachtu děravou a potrhanou, silné osy byly nahrazeny hrubě osekanými větvemi, kovové obruče kol drží pohromadě provazy, železné čepy jsou pryč a místo nich jsou použity klínky z ořešáku a kolem kol jsou omotané hadry. Kola se navíc musí neustále vlhčit, aby se celý kolos nerozpadl. Voly je třeba podpírat, aby vůbec zůstali na nohou a odhánět krkavce a straky, kteří jsou uražení tím, že je někdo odhání od mršin, na které mají nepochybně právo.
Dospělí jsou mrzutí a naštvaní, mladí muži jsou zahořklí a sveřepí a malé děti se pořád něčeho dožadují, právě ve chvíli, kdy už jsou všechny zásoby vyčerpány a není čím utišit hlad. Ale nejvíce trpí chudinky dívky. Jejich lesklé, bujné vlasy, které dříve vzbuzovaly tolik obdivu, jsou nyní splihlé a vyšisované sluncem; jejich elegantní jezdecký úbor nahradila improvizovaná hadrová sukně a jejich půvabná chodidla poskytují žalostný pohled. Jejích prstíky už nejsou bílé a místo prstenů na nich visí cáry látky, které chrání otevřené rány před špínou cest. A z mladých „zlatých mužů“, na které se mladé dívky těší, se vyklubou neschopní a vnitřně prázdní kluci, kteří tráví většinu času tím, že hrají v lokálech hazardní hry, nebo sedí v putykách a jejich charakter je zkažený naprostou ztrátou jakékoliv morálky a vnitřním rozkladem…