Přírodu jsem měl rád vždy a také táboření v ní. Když jsem v roce 1996 potkal české “indiány”, tábořící v týpí, byl jsem překvapen, na jak vysoké úrovni bylo jak jejich vybavení, tak i teoretické i praktické znalosti. Jejich týpí včetně vnitřního vybavení, stejně jako jejich oblečení, vše bylo vyrobeno z autentických materiálů a dobovými postupy.
Rozhodnutí bylo jasné, budu “dělat” indiány. Začal jsem shánět informace, materiály a vyrábět první výrobky. Možností zpočátku nebylo mnoho. Mezníkem pak bylo setkání s Danielem Hoffmannem – Wanblitankou, jehož charismatická osobnost ovlivnila mnohé, i mne. Prýštilo z něj zdánlivě nevyčerpatelné nadšení a kreativita. Byl ale také tvrdým obchodníkem. Právě od něj většina českých indiánů čerpala informace a nakupovala potřebné materiály.
Týpí některých českých indiánů byla skutečně špičkovými napodobeninami indiánských týpí v předrezervačních dobách se vším všudy, včetně hromad bizoních kožešin na zemi, lenošek z vrbových prutů, mnoha parfleší, dobového nádobí a podobně.
Představa ušlechtilého divocha je ve skutečnosti nepředstavitelně naivní, dětinská a odtržená od reality. Každý člověk, který začne studovat reálie indiánského života do hloubky rychle zjistí, že indiánské kmeny byly především velice militaristické a nepředstavitelné násilí bylo pro indiány každodenní realitou. Takové zjištění je pro naivního a útlocitného romantika těžkou ranou.
Číst o masakrech stovek zvířat při hromadných lovech, číst popisy bitev a mučení zajatců, číst o náhrdelnících z usekaných lidských prstů, které někteří válečníci nosili kolem krku, o usekaných dětských dlaních, které sloužily šamanům jako medicína, o skalpování za živa, o genocidě celých kmenů (mnoho kmenů bylo zcela vyhlazeno jinými indiánskými kmeny) a o dalších podobných věcech není nic příjemného.
Později jsem jaksi upadl do opačného náhledu, kdy jsem se na indiány na základě nabytých informací začal dívat tak, jak se na ně dívali v koloniální době běloši. Tedy jako na barbarské a kruté divochy, jejichž morální a mentální úroveň zůstala v době kamenné.
Ještě později jsem své stanovisko dále přehodnotil s tím, že nelze tyto věci jakkoliv hodnotit, protože naše hodnocení je vždy subjektivní a ovlivněno celou řadou kulturních, etnických, dobových i jiných předsudků. V současné době všechny informace o indiánech beru pouze jako fakt, bez jakéhokoliv potřeby hodnocení, jestli je to či ono dobré nebo špatné.
S příchodem Internetu došlo k informační explozi. Vznikla mezinárodní diskusní fóra s možností zkonzultovat informace s předními odborníky z celého světa, ať již to byli vědci, umělci, výrobci replik či restaurátoři originálů či jiní specialisté na kultury indiánů Velkých plání.
Ještě později jsem zjistil, že jeden člověk nemůže být expert na všechny dobové technologie a dovednosti, protože každá z nich je řemeslem sama o o sobě a vyžaduje obrovské množství času a energie, aby v ní člověk získal potřebnou zručnost. Jak se u nás říká, “devět řemesel, desátá bída”. Proto je lepší se zaměřit jenom na jednu či několik málo činností a ostatní “outsourcovat”, tedy nechat si je udělat za úplatu.
Nejvíce mně lákalo činění kůží mozkem (braintanning) a vyšívání korálky, zejména v transmontánním stylu. Na tyto činnosti jsem se také zaměřil. Pokud potřebuji třeba vyrobit lenošku nebo luk a šípy nebo výšivku z ursoních ostnů, tak se obrátím na ty, kteří jsou v tomto oboru experty a nechám si tyto věci vyrobit od nich, protože to většinou dělají denně a jsou ve svém oboru patřičně dobří. Pokud bych se například pokoušel vyrobit luk, nikdy se mi to nepovede tak dobře, jako někomu, kde vyrábí luky každý den již mnoho let. Proto raději vyrobím mozkem činěné kůže, které umím a vyměním je za luk, či je prodám a luk si koupím. Ostatně indiáni to dělali stejně, žádný indián nebyl odborník na všechno, vždy jenom na něco.
Mezi českými indiány je zvykem, že se každý zaměřuje na nějaký konkrétní kmen. Někdo například “dělá” Lakoty, jiný Černonožce a další zase Šajeny. Na táboření pak má každý střih týpí podle “svého” kmene, stejně tak vybavení a oblečení má ve stylu toho či onoho kmene, který si vybral. Dává to celému hobby určitý řád a smysl.
Již od samého začátku mě byly nejsympatičtější Vraní indiáni, neboli Vrány, snad proto, že byly svým způsobem opakem konvenčních a populárních Lakotů. Já jsem měl vždy odpor k “mainstreamu” a Lakotové jsou právě typickými představiteli indiánského “mainstreamu”. Mnohým jsou sympatičtí svým aktivním odporem vůči evropskému osídlení.
Naopak Vrány byly vždy s bělochy za dobře, vycházely jim vstříc a chránily je před nepřátelskými indiány. Vrány považovaly bělochy za své přirozené spojence proti silným nepřátelským kmenům, zejména Lakotům a Černonožcům. Americké armádě poskytovaly své zvědy během tažení proti nepřátelským kmenům, či se dokonce účastnily bitev po jejím boku.
Vrány patřily mezi velice hrdé, bohaté bojovné kmeny. Velice si zakládaly na svém vzhledu. Oblečení Vran bylo mezi kmeny severních plání považováno za vrchol designu a umění. Oblečení či jiné předměty ozdobené v tzv. “transmontánním stylu” patří, co se týče designu asi k tomu nejlepšímu, co lze na Velkých pláních nalézt.
Pořídil jsem si vraní týpí, i celé jeho vybavení bylo vraní. Později jsem začal jezdit tábořit s celou rodinou, s manželkou a s dvěma dcerami a všichni jsme měli vybavení a oblečení jako rodina Vraních indiánů.
Nejvíce mě baví transmontánní kmeny, tedy Vrány, Šošoni a pak kmeny Plató, Propíchnuté nosy, Wišramové, Kajusové, Jakimové nebo Walla Walla. Dále pak Šajeni, Lakotové, východní Súové, Mandani, Hidatsové, Pónyové a další kmeny Horní Missouri a severních a centrálních plání.
Líbí se mi “stará doba”, tedy období do roku cca 1840, doba kdy na Velkých pláních působili malíři jako George Catlin nebo Karl Bodmer. Kdy se zdobilo pouze ursoními ostny a pony beads. Pozdější doba, po roce 1850 má také svoje kouzlo, i když některé tradiční technologie vymizely (například výroba rohových luků). Rezervační období (po roce 1880) znamenalo duchovní i kulturní úpadek kmenů Velkých plání, což se výrazně projevilo i na jejich hmotné kultuře. Výrobky z této doby jsou “ošklivé” v porovnání s předrezervačním obdobím, nemají svobodného “ducha”. Proto tomuto období víceméně nevěnuji pozornost.
V roce 2012 jsem skončil s indiánským hobby z důvodu přetížeností “indiány”. Nebylo zkrátka možné skloubit dohromady indiány jako práci i koníček. Bylo toho zkrátka příliš. Proto jsem se rozhodl pokračovat s indiány pouze v práci.
Dobové táboření v přírodě jsem ale zcela neopustil, pouze značně zjednodušil. Z indiánů jsem přestoupil na trappery, lovce kožešin. Trapperské hobby je tomu indiánskému více než blízko, ale je mnohem jednodušší “dělat” trappery než indiány.
Web www.indiani.cz vznikl v roce 2003, kdy se mi podařilo získat právě tuto doménu. Ve stejném roce byl na doméně vytvořen informační portál i internetový obchod, které fungují dodnes.
Snažím se jít spíše cestou hloubky než povrchnosti, spíše vědění než nevědění, přesnosti než mlhavosti, preciznosti než nedbalosti, spíše cestou umění než kýče, kvality než kvantity.
