Autobiografická kniha Jamese Beckwourtha, syna bílého otrokáře a černé otrokyně, který se stal legendou Amerického pohraničí. Přes kariéru trapera to dotáhl až na válečného náčelníka Vraních indiánů. V knize líčí svůj dobrodružný život. Kniha je zatím v přípravě.
0 Kč
Není skladem
…V této ranné době naší historie (1805-6) byla všude kolem nás „naprostá divočina“ obývaná dravou zvěří a nebezpečnými rudokožci. St. Louis se sice říkalo město, ale ve skutečnosti to byla jenom malá osada. Žili tam hlavně Francouzi a Španělé, kteří obchodovali s Indiány. Vykupovali od nich kožešiny a zahrnovali je takovými výdobytky civilizace, jako jsou pušky, prach, olovo, korálky, přikrývky, ohnivá voda a podobně.
Indiáni ustavičně válčili a napadali nás. Museli jsme budovat pevnůstky, které stály jedna druhé na dohled. Stavěli je lidé, kteří se poté, co vláda na základě „Jeffersonovy smlouvoy“ koupila od Francie území Louisiany, nahrnuli do St. Louis a okolí ze všech končin země. Fungovalo to tak, že se vždycky spojili obyvatelé čtyř přilehlých pozemků a uprostřed takového svého sektoru si zřídili opevněný srub, aby měli kam utéct, kdyby něco.
Na plantážích se od rána do večera držely hlídky. Jedni pracovali a druzí s nabitými zbraněmi obcházeli kolem a vyhlíželi rudochy. Vidím to jako dnes. Tak jsem se již v útlém věku poučil o mentalitě Indiánů, což mi později, když jsem mezi mimi žil, přišlo velice vhod.
Každou chvíli byl odněkud hlášen poplach, neuplynul snad den, aby osadníci neprchali do úkrytu. Na dokreslení toho, jak jsme tenkrát žili, povím, co se stalo, když mi bylo něco málo přes devět roků….
…Zavolal si mě otec a povídá, jestli už se cítím být natolik mužem, abych odvezl k semletí pytel zrna. Představa, jak jedu sám na koni do města mne natolik okouzlila, že jsem nemohl říct ne. Horlivě jsem přikývl. Otec vybral mírného koně a dal na něj naložit pytel. Na pytel vysadili „Malého Jima“ (jak mi říkali) a jízda do mlýna vzdáleného dvě míle začala. Zhruba v půli cesty bydlela rodina, která měla osm dětí, se kterými jsem si hrával a různě dováděl. Musel jsem se zastavit na slovíčko, to dá rozum. Stočil jsem koně k nízkému plotu u domu—a jaká hrůza, co jsem tam spatřil! Všech osm dětí, ve věku od jednoho do čtrnácti roků, leželo všelijak pohozených na dvorku v kalužích krve. Byly podřezané, skalpované a tělíčka měly posetá strašnými, zejícími ranami! Před domem ležel tatínek a opodál maminka, oba zavražděni stejným způsobem. Ani nevím, jak jsem se tenkrát dostal zpátky domů. Vrátil jsem se bez toho pytle se zrnem. Někde jsem ho zahodil nebo co, dodnes netuším proč. Jakmile jsem v osadě pověděl, co se stalo, byl vyhlášen poplach a po stopách rudochů, kteří měli ten masakr na svědomí, vyrazil oddíl chlapů. Otec s sebou vzal deset svých otroků. Chlapi se za dva dny vrátili s osmnácti skalpy. Hraničáři bojovali stejně jako Indiáni: skalp za skalp—tak to tenkrát prostě chodilo.
Na ten den nikdy nezapomenu. Hrůzný pohled na moje malé zavražděné kamarády se mi vryl hluboko do paměti. Tehdy jsem poprvé v životě viděl, co je indiánská krutost. Nešlo mi na rozum, proč to ti rudoši udělali, proč povraždili děti, které jim ničím neublížily. Později, když jsem žil v divočině a vlastně pořád mezi Indiány, tak jsem to pochopil….
© 2003-2024 INDIANI.CZ – lukas@navratil.cc
