Zaniklý svět, 1.díl

Kniha Zaniklý svět je jedinečným svědectvím malíře, cestovatele a oddaného přítele indiánů George Catlina, který strávil osm let mezi severoamerickými kmeny (1832–1839). Během této doby pečlivě zaznamenával jejich život, zvyky, obřady, způsoby obživy, kmenové uspořádání, sportovní soutěže a hry – tedy to, jak žili a jací byli.

V době, kdy byly indiánské kmeny východně od Mississippi Evropany systematicky ničeny, vykořeňovány a podmaňovány následky nemocí, alkoholu, válek a kolonizace, kmeny na Velkých pláních dosud žily svobodně. Oblékaly se do kožešin a kůží a způsob jejich života zůstával prakticky nedotčen křesťanskou kulturou.

Catlin si plně uvědomoval, co se stalo s východními indiány, a tušil, že západní kmeny čeká podobný osud. Chápal, že rozšiřující se vliv západní civilizace nevyhnutelně zasáhne i oblasti na západ od Mississippi až k Tichému oceánu, a že všechny dosud svébytné indiánské kultury zaniknou a upadnou v zapomnění.

Jako mladý právník soucítil s indiánskými kmeny, jejichž bída a utrpení jej hluboce zasahovaly. Rozhodl se proto opustit právnickou kariéru, prodal své právnické knihy a za utržené peníze si pořídil malířské potřeby. Vypravil se na daleký Západ, ke vzdáleným kmenům, s cílem zdokumentovat jejich duchovní i materiální kulturu dříve, než ji zničí evropská civilizace. Věřil, že alespoň ve formě svých obrazů, textů a nasbíraných artefaktů dokáže tuto kulturu zachovat pro budoucí generace.

Catlin nebyl jen obyčejným malířem, ale i pečlivým dokumentaristou a bystrým pozorovatelem. Jeho výstižné texty se skvěle doplňují s jeho obrazy, a dohromady tvoří jedinečný celek. Velice přesně předpověděl vyhubení bizoních stád, přestože v době, kdy na Velkých pláních běhaly miliony bizonů, si málokdo dokázal představit, že se za půl století jeho prorocká slova bezezbytku vyplní.

Zvláštní místo v jeho srdci zaujímal kmen Mandanů, mezi nimiž strávil více času než u jiných kmenů. Mandany popsal do nejmenších detailů. Bohužel, pět let po jeho návštěvě postihla kmen epidemie neštovic, která zdecimovala téměř všechny jeho členy, a tak Mandani jako kmen prakticky zanikli. Bez Catlinových popisů bychom o tomto kmeni dnes věděli jen velmi málo, a podobně to platí i o jiných kmenech, které ve svých spisech pečlivě zaznamenal.

Catlinovy popisy životního stylu indiánů jsou velmi přesné a detailní. Jeho texty doprovázejí četné malby, které tuto dokumentaci ještě více obohacují. Tyto malby zahrnují portréty významných osobností, jako byli náčelníci, bojovníci, jejich manželky, šamani, ale také scény z indiánských vesnic, obřadů, her, tanců a dalších běžných aktivit. Catlin tak čtenářům poskytuje hluboký vhled do života indiánů Velkých plání v době jejich největší slávy.

Tyto syrové, prvosledové záznamy často kontrastují s pozdějšími, často zkreslenými, zkompilovanými a přefiltrovanými informacemi různých autorů, ovlivněnými jejich vlastními předsudky – ať už pozitivními, nebo negativními. Catlinovo svědectví tak nabízí nesrovnatelně autentičtější pohled na západní indiánské kmeny, než pozdější romantizované a zkreslené informace z období, kdy již byli indiáni Velkých plání v úpadku, nebo živořili v přidělených rezervacích.

Kniha je psána formou “dopisů”, které Catlin adresuje svým čtenářům, a které fungují jako kapitoly. Obsahuje celkem 31 těchto listů, které vyšly poprvé v roce 1841 pod dlouhým názvem “

Letters and Notes on the Customs and Manners of the North American Indians” Volume 1, tedy jako první ze dvou dílů. Druhý díl pak obsahuje dalších 26 dopisů z jeho cest mezi kmeny, které obývaly východní prérie a jižní pláně.

Původně jsem přeložil první díl knihy pouze pro vlastní potřebu, protože zájemců o autentické a nezkreslené informace o severoamerických indiánech není mnoho. Na naléhání přátel a známých jsem se však nakonec rozhodl překlad vydat knižně, přestože to přináší mnoho práce a organizačních výzev.

Kniha není určena pro širokou veřejnost, která vyhledává rychlé a povrchní informace, ale spíše pro čtenáře, kteří ocení hlubší vhled a autentický přístup k tématu. Realizace tohoto obsáhlého a náročného díla byla časově i finančně náročná, ale jsem přesvědčen, že jeho přínos tuto námahu vyvažuje.

Věřím, že si kniha najde své čtenáře mezi lidmi, kteří chtějí lépe pochopit fascinující život a kulturu indiánů Velkých plání a nahlédnout do světa, který již dávno neexistuje, protože prostě zanikl. Právě díky Georgi Catlinovi máme možnost do něj alespoň nahlédnout.

Dopis 1

Několik let jsem se věnoval malířskému řemeslu a během této doby jsem neustále přemýšlel o nějaké náplni, které bych mohl zasvětit celý svůj život, když tu náhle do města dorazila delegace asi deseti nebo patnácti vznešených a důstojně vyhlížejících indiánů z divočiny „Dálného západu“, oděných v celé své kráse – se štítem a čelenkou, s obarvenou tunikou s třásněmi, prostě dokonalé modely pro malířskou paletu!

Tiše a mlčky, se stoickou důstojností se tito páni lesa několik dní procházeli městem, zahaleni do svých pomalovaných plášťů, hlavy ozdobené orlími pery a přitom přitahovali pohledy a obdiv všech, kdo je spatřili. Poté se rozjeli do Washingtonu a mně nezbylo nic jiného, než hloubání a také určitý smutek, který jsem dlouho a hluboce prožíval, až jsem dospěl k následujícím závěrům:

Civilizace je předurčena k tomu, aby podlomila a nakonec zničila půvab a krásu přírody. Svobodný a nespoutaný člověk, v prostotě a jednoduchosti své vznešené přirozenosti, nesešněrovaný přetvářkou civilizace a jejího pozlátka, je pro malíře tím nejkrásnějším modelem. A země, z níž pochází, je nepochybně tím nejlepším zdrojem inspirace a nejlepší školou umění na světě. A právě taková je divočina Severní Ameriky, jak jsem ji měl možnost vidět a poznat. A historie a zvyky právě takového lidu, které by byly zachyceny na obrazech, stojí za to, aby jim člověk obětoval celý svůj život a proto mi nezabrání nic než smrt, abych navštívil jejich kraj a stal se jejich kronikářem.

Byl jsem pevně rozhodnut. Sdělil jsem své rozhodnutí svým přátelům a příbuzným, ale nenašel jsem nikoho, kdo by mě chápal, nebo by mě byť jen podpořil. Dost jsem se o to snažil, ale bylo to marné. Tito lidé byli tak úzkostliví a upjatí a okamžitě mi vyjmenovali všechny možné překážky, nástrahy a nebezpečí, které by mě mohly potkat, přičemž nebyli naprosto schopní pochopit, nebo ocenit rozsah a význam mých záměrů. A tak jsem se k nim všem obrátil zády, ke své ženě i svým stárnoucím rodičům a stal jsem se sám sobě jediným rádcem a průvodcem.

Indiáni Severní Ameriky, jak jsem již řekl, mají barvu mědi, dlouhé černé vlasy, černé oči, jsou vysocí a rovní a mají ladné tvary. Jsou jich necelé dva miliony. Původně byli nespornými vlastníky půdy a na svou půdu získali nárok od „Velkého ducha“, který je na ní stvořil. Kdysi byli šťastným a vzkvétajícím národem, který se těšil veškerému pohodlí a přepychu života. Dobře si to uvědomovali a proto o něj také pečovali. Kdysi jich bylo šestnáct milionů a denně posílali Všemohoucímu mnoho modliteb a díků za jeho dobrotu a ochranu. Běloši vstoupili do jejich země teprve před několika sty lety a třicet milionů z nich se nyní pachtí po statcích i přepychu na kostech a popelu dvanácti milionů indiánů, z nichž šest milionů padlo za oběť neštovicím a zbytek padl mečem, bajonetem a whisky. A všechny tyto prostředky jejich zkázy a smrti k nim přivlekli nenasytní běloši; a byli to právě také běloši, jejichž předky tito chudí indiáni vítali a přijímali je a krmili je „klasy zelené kukuřice a pemikanem“. Ze dvou milionů indiánů, kteří jsou ještě dnes naživu, je již asi 1 400 000 obětí chamtivého životního stylu bělochů. Jsou ponížení, zlomení a ztracení v bludném kruhu závislosti na whisky a s ní spojených neřestí. Ti zbývající dosud nejsou vytrženi ze svých divokých lovišť a primitivního způsobu života tím, že by se zapletli s bílým mužem a s jeho svody.

Na základě svých dlouhodobých kontaktů s indiány jsem plně přesvědčen, že jejich neštěstí spočívá především v naší nevědomosti o jejich skutečné domorodé povaze, která nás od nich vždy držela v nedůvěřivém odstupu a nutila nás pohlížet na ně pouze v nepřátelském světle, což vedlo k tomu, že jsme proti nim neustále vedli válku a zneužívali je.

Není to těžké, přiblížit se indiánům a poznat je v jejich původním prostředí, kde žijí divoce a zcela primitivně a zjistit, že jsou to čestní a poctiví lidé s hlubokým cítěním a pokud byste odložili všechny předsudky a strach a dali byste si tu práci, jako jsem to udělal já, abyste se na ně šli podívat, jak žijí jednoduše a přirozeně, jak kouří dýmku pod svou skromnou střechou, se ženou a dětmi kolem a se svými věrnými psy a koňmi, kteří se potloukají kolem jejich pohostinných příbytků, tak je můžete vidět i sami a kouřit s nimi jejich dýmku přátelství, kterou vám vždycky podají a podělí se s vámi o to nejlepší, co jejich vigvamy nabízí k jídlu, které je cizinci vždycky připraveno ihned poté, co vstoupí.

Během sedmi nebo osmi let mých toulek jsem navštívil a setkal se s asi třemi nebo čtyřmi sty tisíci těchto lidí za téměř nekonečně rozmanitých okolností a na základě častých a dobrovolných projevů jejich pohostinnosti a laskavosti se cítím povinen prohlásit je za lidi od přírody laskavé a pohostinné. V jejich zemi jsem byl všeobecně vítán a vždy mi poskytli to nejlepší, co mi mohli poskytnout, aniž by mi účtovali jakékoli poplatky za stravu. Často mě doprovázeli přes zemi svých nepřátel s rizikem ohrožení vlastního života a pomáhali mi při přechodu hor a řek s mými nelehkými zavazadly. A za všech těchto okolností, kdy jsem byl vystaven nebezpečí, mě žádný indián nikdy nezradil, neudeřil mě, ani mi neukradl jediný šilink z mého majetku.

To říká mnoho ve prospěch těchto ctnostných lidí, když si uvědomíme, že v jejich zemi neexistuje žádný zákon, který by trestal člověka za krádež, že v jejich zemi neznají zámky a klíče, že mezi nimi nikdy nebyla zavedena boží přikázání a že na hlavu zloděje nemůže dopadnout žádná lidská odplata, kromě hanby, která se na něj v očích jeho okolí nalepí jako nějaké stigma.

A tak jsem viděl v těchto malých komunitách často vládnout mír, štěstí a klid, který by jim mohli závidět i králové a císaři, a to při absenci jakýchkoliv právních systémů, jakkoliv se to může zdát podivné. Viděl jsem, jak se chrání právo a ctnost a napravují se křivdy, viděl jsem manželskou, synovskou a otcovskou lásku v prostotě a spokojenosti přírody. K některým z těchto mužů jsem si nevyhnutelně vytvořil vřelé a trvalé pouto a nikdy na ně nechci zapomenout. Přiblížili si mě ke svým srdcím a při našem konečném rozloučení mě objali a svěřili mě i mé záležitosti do péče Velkého Ducha.

Dopis 2

Americká kožešinová společnost zde na ochranu před divochy postavila bytelnou pevnost o rozloze 300 stop čtverečních s baštami vyzbrojenými kanóny (Obraz 3) a když jsme se k ní blížili, děla asi půl hodiny duněla a do toho pronikavě ječeli vyděšení divoši lemující břehy, což vytvářelo velmi vzrušující a malebnou scénu. Plavba byla tak nabitá událostmi a přinášela tolik neotřelých malebných a romantických scén (jako když jsme například projížděli kolem četných vesnic „vytřeštěných domorodců“ a zdravili jsme je vypouštěním páry a palbou z děl), že by vydala na mnoho dopisů.

Žádná lidská představivost si nedokáže představit krásu a divokost výjevů, jichž můžeme být v této romantické zemi denně svědky; stovky těchto nádherných mladíků, kteří se nijak nesnaží potlačit výraz radosti, který jim září z tváří – jejich dlouhé černé vlasy splývající s ocasy koní, které vlají ve větru, zatímco létají nad pláněmi a svými oštěpy a šípy zasazují smrtelné rány tlupě rozzuřených bizonů; nebo jejich nádherný válečný průvod, kdy se oděni do všech těch oděvů nádherných barev pohybují s nejvybranějším půvabem a mužnou krásou, doplněnou o jakýsi vzdor, který má jenom ten, kdo na zemi nemá žádného nadřízeného a nepodléhá žádným zákonům, kromě zákonů Božích a zákonů cti.

Již mnoho let přemýšlím o vznešených rasách rudých lidí, které se nyní rozprostírají po těchto neschůdných lesích a bezbřehých pláních, a které po příchodu civilizace mizí do nenávratna. Jejich práva byla pošlapána, jejich mravy zkaženy, jejich půda jim byla uloupena, jejich zvyky vykořeněny a pro svět ztraceny. Nakonec skončili pod zemí a radlice pluhu obrací drny nad jejich hroby a já jsem jim přispěchal na pomoc – ne jejich životům nebo jejich rase (neboť jsou určení k záhubě a musí zahynout), ale na záchranu jejich vzezření a jejich způsobu života, na které může moderní, komerční a ziskuchtivý svět stříknout svůj jed a všechnu zkázu, pošlapat je a rozdrtit a zabít; přesto ale mohou jako fénixové povstat ze „skvrny na malířově paletě“, znovu ožít v obrazech a stát na jejich plátně po staletí jako živoucí památníky vznešeného rodu. Za tímto účelem jsem si předsevzal, že pokud budu naživu, navštívím všechny indiánské kmeny na kontinentu a pořídím portréty význačných indiánů obou pohlaví z každého kmene, v jejich typickém oděvu, a také obrazy jejich vesnic, zvyků, her, mystérií, náboženských obřadů, společně s anekdotami, tradicemi a historií jejich národů.

Dopis 3

Od vzdálenosti tisíce mil a pak dále, na horním toku řeky to pro mě bylo jako v pohádce. Během naší plavby touto oblastí jsem většinu času strávil přikovaný k palubě, oddávaje se nekonečnému potěšení při pohledu na tisíce kopců, útesů, srázů a roklí. Viděl jsem ohromná stáda bizonů, jelenů a vidlorohů, plížící se vlky a kamzíky běláky, jak se prohánějí nahoru a dolů po zelených “kobercích”. Každé zvíře a každé stádo si šlo svou vlastní cestou a snažilo se co nejlépe uniknout pohledům a zvukům našeho supícího parníku, který poprvé zdravil zelené a divoké břehy Missouri hukotem mohutného proudu páry.

Během naší plavby dlouhé 2000 mil jsme se setkávali s ubohými a nevzdělanými indiány, kteří byli ohromeni naším parníkem – strojem, který nikdy předtím neviděli ani o něm neslyšeli. Někdy to vypadalo, jakoby nevěděli, co mají dělat, nebo jak se mají chovat. Jejich reakce byla směsicí zvědavosti a údivu, neboť neměli pro tento fenomén žádné vysvětlení. Nemohli ho považovat za „plovoucí pilu“, jako to dělali Holanďané v Newburghu na řece Hudson a neměli pro něj žádné jméno, takže mu, stejně jako každé jiné věci, která je pro ně záhadná a nevysvětlitelná, říkali „medicína“, tajemství. Na palubě jsme měli jedno dvanáctiliberní dělo a tři nebo čtyři osmiliberní otočné kanóny, které jsme vezli proti proudu, abychom jimi vyzbrojili pevnost Kožešinové společnosti u ústí Yellowstonu. Když jsme se blížili k nějaké vesnici, vystřelili jsme několikrát z každého děla, což indiány naprosto šokovalo. Někteří z nich padali tváří k zemi a volali k Velkému duchu, jiní zastřelili své koně a psy – obětovali je, aby usmířili Velkého ducha, o němž se domnívali, že je uražený. Jiní opustili své vesnice a utekli na vrcholky kopců a srázů vzdálených několik mil, a ještě další, tam, kde loď přistála u jejich vesnic, opatrně přicházeli blíž a nahlíželi přes břehy řeky, aby zjistili, co se stalo s jejich náčelníky, jejichž povinností bylo nás přivítat, ať již jsme byli přátelé nebo nepřátelé a vstoupit na palubu. Někdy, když se kapitán lodi chtěl pobavit, vypustil před nimi proud páry skrze lodní píšťalu. Indiáni se tak vyděsili, že v panice padali jeden přes druhého- muži, ženy i děti, psi, šamani, náčelníci, staří i mladí, všichni se váleli na jedné hromadě.

Mezi indiánskými stařešiny se rozvinula řada zvláštních teorií a domněnek o tom, co parník vlastně je. Někteří z nich mu přezdívali “velká hromová kánoe”, neboť když se majestátně vynořil zpod jejich vesnice, jeho boky zářily jako blesky a dunění jeho strojů připomínalo hřmění bouře. Ostatní ho nazývali “velká medicinová kánoe s očima”, protože ačkoliv nerozuměli jeho povaze, musel být obdařen zrakem. Tvrdili, že “vidí svou cestu a pluje hlubokou vodou, středem říčního koryta”, jako by měl vlastní vůli a smysly, které mu umožňovaly navigovat neznámými vodami. Netušili, že loď řídí kormidelník, a tak se divili, že se plaví po nejhlubší vodě.

V obchodní pevnosti se pravidelně scházejí různé indiánské kmeny z okolních oblastí za účelem obchodu. Někdy přijíždějí i celé kmeny najednou. V současné době jich v okolí pevnosti táboří velké množství a já jsem neustále zaměstnán se svým štětcem. Zrovna teď tu máme Kríje, Vrány, Assinniboiny a Černonožce a během několika dnů očekáváme příchod dalších kmenů.

Dopis 4

Mé cesty do indiánské země více než naplnily mé představy o tom, že indiáni, kteří jsou zcela v přírodním stavu, bez jakéhokoli vlivu civilizované společnosti, jsou těmi nejčistšími osobnostmi, nejlépe a nejelegantněji oblečenými, užívajícími si života nejdokonalejším způsobem. Mezi takovými kmeny vynikají především Vrány a Černonožci. Jen těžko lze ocenit bohatství, eleganci a vkus, s jakým se tito lidé oblékají, pokud je člověk nevidí v jejich přirozeném prostředí. Vynasnažím se však, aby celý svět poznal, jak vypadají a jaké mají zvyky. Budu malovat štětcem, psát perem a sbírat jejich péřové ozdoby, šaty, zbraně a všechny jejich artefakty, snad kromě samotných indiánů, abych světu dokázal pravdivost svých tvrzení.ě

Dopis 5

Tahy mého štětce jsou pro tyto rudé syny prérie mystériem nejvyššího řádu a můj pokoj je pro ně prvním místem, kam tyto divoké a žárlivé duše přicházejí, a posledním, odkud odcházejí. Scházejí se tu, aby se pobavily a vzdaly mi čest, přitom se však navzájem upřeně pozorují a vysílají kolem sebe pohledy plné hluboce zakořeněné nenávisti a pomsty. Dokud jsou v pevnosti, jejich zbraně jsou umístěny ve zbrojnici a nelze bojovat ničím jiným než pohledy a myšlenkami. Ale jakmile se tyto divoké duše ocitnou opět venku na otevřených pláních, jejich nenávistné pohledy se změní ve smrt a strašlivou zkázu.

Dnes jsem maloval portrét hlavního náčelníka kmene Černonožců. Je to pohledný a důstojný indián, asi padesátiletý a skvěle oblečený. (Obraz 11). Když mi seděl za modela, byl obklopen svými válečníky a bojovníky, ale hleděli na něj také jeho nepřátelé, Vrány a Kríové, Assinniboinové a Odžibvejové. Řada významných osobností každého z těchto kmenů posedávala celý den kolem stěn mého pokoje, navzájem si vyprávěli o bitvách, které svedli a ukazovali si skalpy, jako důkazy svých vítězství. Skalpy měli připevněné ke švům košil a legín. Byla to zvláštní scéna, kterou jsem měl tu čest pozorovat. Atmosféra to byla vskutku výbušná. Indiáni se tu poprvé v životě sešli beze zbraní. V klidu a míru si vyprávěli o svých hrdinských činech a pokuřovali u toho dýmky. Bylo mi ale jasné, že je osud za pár týdnů nebo i dní opět přivede na pláně, kde se znovu ozve válečný pokřik a jejich smrtonosné luky se opět natáhnou proti sobě.

Výcvik lidí i koní v této zemi je na tak vysoké úrovni, že lov zvířat je pro ně jednoduchý a snadný. Koně jsou vycvičeni tak, aby se ke zvířatům přibližovali z pravé strany, což jezdcům umožňuje střílet šípy doleva. Běží bez použití uzdy, která jim volně visí na krku, a přibližují se ke zvířeti na tři nebo čtyři kroky. Jezdec pak s lehkostí a jistotou vystřelí šíp do srdce zvířete, v některých případech takovou silou, že šíp projde zcela skrze tělo a vyletí na opačné straně.

Z Černonožců, o nichž jsem se zmínil na začátku tohoto dopisu a jejichž portréty nyní stojí v mém pokoji, je tu ještě jeden, o němž musím říci několik slov. Je to Petoh píkis, Orlí žebra (Obraz 14). Tento muž je jedním z nejvýznačnějších příslušníků kmene Černonožců. Ačkoli není náčelníkem, postává v pevnosti a chlubí se osmi skalpy, které prý vlastní rukou stáhnul z hlav traperů a obchodníků. Jeho oděv je opravdu vynikající, a je doslova pokrytý skalpy, divošskými i bělošskými.

Namaloval jsem ho v celé postavě, s pokrývkou hlavy vyrobenou kompletně z hranostajích kůží a bizoních rohů. Tento zvyk, nosit pokrývku hlavy s krásně vyleštěnými rohy, je velmi zvláštní. Hranostají čapku nosí jen ti nejstatečnější ze statečných, pouze ti nejvybranější muži v každém kmeni. O důležitosti hranostají čapky a jejím významu se více zmíním v některém z příštích dopisů.

Dopis 6

Slovo „medicína“ zde v běžném významu představuje jakési mystérium, a v tomto smyslu ho budu často používat ve svých poznámkách o indiánských mravech a zvycích. Obchodníci s kožešinami v této oblasti jsou většinou Francouzi, a v jejich jazyce se lékař nebo doktor nazývá „médecin“. Indiánská země je plná léčitelů, kteří jsou všichni šamani a tvrdí, že ovládají mnoho záhad a mystérií. Proto se slovo „médecine“ začalo běžně používat pro jakoukoli záhadnou nebo nevysvětlitelnou věc.

Angličané a Američané, kteří tudy také projíždějí a obchodují, si toto slovo rychle osvojili a s malou obměnou ho používají ve stejném významu. Aby byli ještě explicitnější, označují tyto osoby jako „medicinmany“, což znamená ještě něco víc, než jen léčitel nebo lékař. Všichni tito léčitelé jsou považováni za medicinmany, protože se předpokládá, že více či méně ovládají různá tajemství a kouzla, která používají ve své léčitelské praxi.

Bylo však nutné dát tomuto slovu ještě širší význam, protože mezi nimi, stejně jako mezi bělochy, kteří navštěvují tuto zemi, bylo mnoho osobností zabývajících se přírodním léčitelstvím, i když nepředepisují léky. Ti všichni se nyní také zahrnují pod souhrnný pojem „medicinman“. Například já jsem mezi těmito kouzelníky „medicinman“ nejvyššího řádu, a to kvůli umění, které praktikuji. Pro indiány je to zvláštní a nepochopitelná věc a považují to za nejvyšší medicínu.

„Medicinový vak“ je tedy vak spojený s mystériem a mystikou a jeho význam a důležitost je nezbytné pochopit, pokud chce člověk proniknout do tajů indiánského života a povahy. Tyto vaky se vyrábějí z kůží zvířat, ptáků nebo plazů a zdobí se tisíci různými způsoby, podle vkusu nebo libosti toho, kdo je vyrábí. Kůže jsou obvykle připevněny k nějaké části indiánova oděvu nebo je nosí v ruce. Často jsou mimořádně zdobené a vždy jsou vycpány trávou, mechem nebo něčím podobným. Obvykle v nich nejsou žádné léky či medikamenty, protože jsou obřadně uzavřeny a zapečetěny, a jen zřídkakdy, pokud vůbec, je lze otevřít.

Během mých dosavadních cest se mi nepodařilo od žádného indiána koupit medicinový vak, ačkoli jsem jim za ně nabízel extrémní ceny a to dokonce i na hranicích, kde byli indiáni donuceni od této praxe upustit. Běloch sice může přimět indiána, aby se své medicíny vzdal, ale nemůže ji od něj koupit. Indián ji totiž v takovém případě raději pohřbí.

Černonožci a Francouzi se vrátili do pevnosti a pak jsem uviděl scénu, jakou jsem ještě nikdy v životě neviděl. Viděl jsem „šamana“, jak provádí svá kouzla nad umírajícím mužem. Postřelený muž ještě žil, ačkoli mu dvě kulky prošly hrudníkem, asi dva palce od sebe. Ležel tam na zemi ve smrtelné agonii a nikdo si nemohl dělat nejmenší naděje, že by se uzdravil. Přesto zavolali šamana, který tam zrovna shodou okolností byl a použití magie a kouzel bylo poslední možností, jak se pokusit umírajícího zachránit, protože všechny ostatní léčebné procedury již neměly smysl.

Čtenáři! Možná jste někdy četli o čarodějnici z Endoru, nebo si představíte všechny možné duchy, přízraky a běsy, ale nic z toho se nevyrovná této podivuhodné scéně, kdy jsem na vlastní oči viděl celou hrůzu a ohavnost indiánského kouzlení a čarování. Kdybyste jenom viděli celý ten kouzelnický kostým tohoto indiánského „bubáka“ (který se mi poté podařilo odkoupit) a ty jeho kroky, ty jeho pohyby, ty zvuky, to jeho chrčení a chrastění.

Jeho ántré a jeho oděv vypadaly asi takto: do kruhu vstoupil v přikrčené pozici (Obraz 19), šel pomalu a neustále se kýval do stran. Hlavu a celé tělo měl pokryté kůží hnědého medvěda, přičemž hlava medvěda mu sloužila jako jakási maska, kdy uvnitř medvědovy hlavy měl svoji vlastní hlavu. Na zápěstích a kotnících mu visely obrovské drápy. V jedné ruce držel chřestidlo, kterým strašlivě třásl a v druhé ruce držel kouzelnickou hůl a do vší té kakofonie ještě děsivě ječel, vrčel, chroptěl a bručel jako medvěd grizzly a hrdelními výkřiky zaklínal ve prospěch svého pacienta dobré i zlé duchy. Umírající pacient se mezitím válel po zemi a sténal ve smrtelných mukách, zatímco šaman kolem něj tančil, skákal přes něj a převracel ho všemi možnými směry.

Takto podivná operace probíhala k údivu početného publika asi půl hodiny, přičemž všichni mlčeli jako smrt. Pak ten muž zemřel. Šaman následně odtančil do svého příbytku, kde si sbalil své šamanské potřeby.

Tak takoví jsou šamani, nebo medicinmani a jejich neobyčejné a komické rituály v této podivné zemi. Tito muži, jak jsem již dříve zmínil, jsou v kmeni oslavováni jako významné osobnosti. Celá komunita jim projevuje hlubokou úctu, nejen kvůli jejich léčitelským schopnostem, ale zejména díky jejich znalostem magie a tajemství, kterými se intenzivně zabývají. V budoucích dopisech se podrobněji rozepíši o těchto fascinujících postavách a jejich činnosti. Zde bych chtěl pouze podotknout, že jejich přítomnost je pro každý kmen nezbytná. V každém kmeni jsou léčitelé zároveň kouzelníky, exorcisty a můžeme je považovat i za velekněze, neboť mají na starosti vedení náboženských obřadů a jsou vnímáni i jako proroci. Na válečných i mírových shromážděních sedí po boku náčelníků a předtím, než se učiní nějaké veřejné rozhodnutí jsou jejich rady pečlivě zváženy a jejich slovům se dostává nejvyššího respektu a uznání.