Fascinující vyprávění o životě Thomase Leforge, bělocha francouzského původu, který byl v roce 1868 adoptován kmenem Vraních indiánů. Oženil se s Vraní indiánkou a dlouhé roky žil jako jeden z nich. Na straně Vran se účastnil bojů se Siouxy, Černonožci a dalšími kmeny. Sloužil jako armádní zvěd, tlumočník, posel, traper a lovec, řemeslník, rančer, zlatokop a podnikatel. Brožovaný výtisk, formát 17 x 24 cm, 234 stran, včetně osmi stran s dobovými fotografiemi. Knihu není možné koupit jinde, než na indiani.cz, počet výtisků je omezený.
900 Kč
9 skladem
Kniha je autentickou biografií Thomas Leforge, který se narodil v USA francouzským imigrantům v roce 1850. Když mu byly 2 roky, rodina se přestěhovala na západ do Montany. V 17.letech vstoupil do domobrany a o rok později se seznámil s Vraními indiány. Náčelník Žluté legíny ho adoptoval do kmene jako svého syna. Leforge získal indiánské jméno Jezdec. Ve 20 letech se oženil s Vraní indiánkou jménem Cherry. Jeho nejlepším přítelem byl Mitch Boyer, který rovněž žil u Vran a který proslul jako zvěd, který vedl Custera k Little Bighornu. Leforge působil na pomezí dvou světů, indiánského a bělošského. Živil se jako lovec a trapper, jako tlumočník, jako armádní zvěd, posel a průvodce, jako řemeslník a později také také jako zlatokop, horník a podnikatel. Zúčastnil se armádního tažení proti Siouxům v roce 1876, jako velitel Vraních zvědů. Jeho vhled do každodenního života Vraních indiánů je přesný a detailní. Popisuje podrobně indiánskou mentalitu, zvyky, obřady i každodenní rutinu jejich života. Jedná se asi o nejlepší popis každodenního života indiánů, který byl kdy přeložen do češtiny. Kniha je psána velice jednoduše a popisně, dobře se čte a čtenář se nenudí ani na minutu.
…Nepřátelští indiáni zabíjeli lidi před námi i za námi, ale my jsme takto nepřišli ani o jednoho člena naší skupiny. Své štěstí jsme přičítali přítomnosti Beauvaise a Molletta. Na Jižní Plattě jsme jednoho dne objevili známky indiánského řádění. Z mělkého hrobu vedle stezky trčela rozkládající se a zčernalá mužská ruka. U těla už byli vlci. Vedle něj ležel předmět, který jsem tehdy nepoznal, ale později jsem se dozvěděl, že to byla úderová hůl. Na porostu pelyňku v širokém kruhu kolem viselo peří. Kousek od mrtvoly jsem uviděl rozkládající se tělo nějaké ženy. Byla skalpována a měla rozsekaný obličej. Její svrchní oděv byl pryč a na jedné noze měla ještě botu. Naši lidé obě těla pohřbili. Objevili jsme i další lidské ostatky, ale byly příliš roztroušené a rozbité, než aby se daly normálně pohřbít. Nedaleko se nacházely zbytky povozů, které indiáni spálili. Povozy byly samozřejmě vyrabovány a koně a dobytek odehnány. Povídalo se, že se těchto loupeží dopustili Lakotové, i když jsem se později dověděl, že v té době v tomto kraji řádili také nepřátelští Šajeni a severní Arapahové.…
…Během této zimy a začátkem jara podnikali v tomto kraji nájezdy indiáni z kmene Pieganů. Z Bozemanu k nám na voze přijel plukovník Kimball. Zastřelili ho, právě když pobýval v táboře poblíž dnešního Bozemanského tunelu. Muž známý jako Fritzie, o kterém se říkalo, že byl astronom, byl zastřelen, když cestoval pěšky poblíž pramene Fleischmanova potoka. Indiáni také zabili čtyři Storyho a MacAdowovy honáky dobytka na Shieldsově ostrově a vzali si tolik koní a dobytka, kolik jenom chtěli…
…Počátkem března roku 1868 přišlo do našeho srubu na Yellowstonu dvanáct Pieganů. Šli pěšky, jak měli Pieganové obvykle ve zvyku, když se vydávali na válečné výpravy a loupeže, přičemž jejich představa o úctyhodném válčení spočívala v tom, že vyrazili pěšky a do tábora se vraceli na koních. Těchto dvanáct lidí právě přeplavalo Yellowstone, když dorazili k nám. Dali jsme jim nějaké jídlo a oni se tvářili přátelsky. Nakonec řekli mému otci, aby šel s nimi ven. Bylo právě před soumrakem a otec to odmítl. To je naštvalo a jeden z nich chytil mou matku za ramena a zatřásl s ní. Otec popadl řeznický nůž a pořezal ho. Indiáni měli luky a šípy a křesadlovky s upilovanými pažbami nebo hlavněmi, jaké používali při lovu bizonů. Někteří, ne-li všichni indiáni, měli u pasu nože. Jejich tětivy a zbraně však byly mokré od toho, jak plavali v řece, takže následný boj se změnil v potyčku, při níž se naši snažili utéct. Všichni jsme se dostali ven a utekli jsme. Byl tam můj otec a matka, dva bratři, jedna sestra a já. Nejstarší bratr Isaac se den předtím vydal na lov do Yellowstonského kaňonu. Mou matku a sestru se mi podařilo dostat do topolového lesa a poté do pramice, kterou jsem tu zimu vyrobil. Na ní jsme se pokusili dostat přes řeku Yellowstone k místu, o kterém jsem věděl, že tam táboří nějací trapeři. Tento pokus jsme však nakonec vzdali, matka se sestrou se ukryly ve křoví na břehu a já jsem řeku přeplaval sám. Plavaly v ní kusy ledu a já jsem byl bosý. Trapery jsem nemohl najít, a tak jsem se musel celou noc pohybovat, abych neumrzl. Když přišlo ráno, obešel jsem břeh řeky a hledal ve křoví. Konečně mě uviděl otec a zavolal na mě. Přeplaval jsem k němu přes řeku zpátky. Znovu shledaná rodina se pak vydala k domovu, odkud jsme předešlé noci utekli. Z postelí a polštářů bylo vysypáno peří a všechno povlečení bylo pryč. Mnoho věcí bylo spáleno v ohni. Našli jsme tam také ohořelé zbytky naší rodinné bible. Všechno povlečení bylo pryč. Ukradli také několik kusů plachet z vozu, které patřily Nelsonu Storyovi a které byly uskladněné v domě. Druhý den se v okolí našly stopy po koních, což svědčilo o tom, že je ukradli nebo je už měli dříve někde schované a použili je k odvozu lupu. O několik let později, když plukovník Baker s těmito indiány bojoval na řece Marias, nalezl v jejich táboře po bitvě jednu z matčiných přikrývek…
…Správce rezervace také podporoval taneční zábavy. Jim Hale, houslista, byl sice zaměstnán jako zedník, ale jeho skutečnou pracovní náplní byla výuka tanců. Barney Bravo tloukl na virbl a chlap jménem Ike Allen se k němu občas přidával s plechovou pánví, kterou používal jako buben. Taneční zábavy se konaly jednou nebo dvakrát týdně, někdy i třikrát. Tančily se většinou čtverylky, občas valčík nebo polka. Tanečníky byli běloši a jejich indiánské ženy. Bylo jich dost na tři nebo čtyři čtverylky. Bělošky se jen tak dívaly a někdy učily indiánky tance. Přicházelo tam hodně indiánů i indiánek jako návštěvníci. Tančil ale jenom jeden indián. Byl sice hluchý a němý, ale také ambiciózní a snažil se naučil způsobům bělochů. Na tance chodil vždy v bílé košili. Při večerních slavnostech jsme se vždy nabídli svým partnerkám rámě, abychom je doprovodili, podle módy bělochů. Učili jsme indiány, jak se vybraně chovat ve společnosti. Civilizovali jsme je. Také doma jsem často musel dávat Cherry lekce tance a etikety, jak se chovat v tanečních sálech, tak jak se to dělá na Západě….
…Způsob, jak rozlišit válečné výpravy Siouxů a Černonožců, respektive Pieganů, spočíval v tom, že v těch dobách Siouxové útočili na koních, zatímco severní indiáni dávali přednost pěšímu boji. Vrány pohlížely na Piegany jako na velmi drzé a vyčůrané, ale rozhodně ne odvážné bojovníky. Siouxe a jejich spojence Šajeny považovali za odvážné a důstojné nepřátele. Proto měl úder započítaný na Pieganovi nebo pieganský skalp určitou hodnotu, ale Siouxský nebo Šajenský skalp nebo úder započítaný na Siouxovi nebo Šajenovi přinášel svému majiteli mnohem vyšší uznání….
…Jednou jsem se během služby v rezervační správě setkal s mučením zajatce. Byl to jediný případ, kdy jsem něco takového viděl. Mitch Buoyer a já jsme byli vysláni, abychom našli Říční vrány a přivedli je na nějaké obchodní jednání. Nacházely se na jižní straně Missouri a pod ústím řeky Judith. Nějací severní indiáni napadli tábor Vran, u kterých jsme se zastavili. Po potyčce útočníci utekli a já a Mitch jsme se připojili k několika Vránám, které je pronásledovaly. Honili jsme je téměř dvacet pět mil, když nás náhle přepadla přesila nepřátel. Mitch a já jsme skočili i s koňmi do hluboké rokle vymleté vodou a zůstali jsme tam. Jeden z našich vraních přátel byl zraněn a jeho kůň zabit. Ostatní Vrány ustoupily a my jsme slyšeli, jak zpívají písně a modlitby, aby povzbudili toho zraněného, který zůstal ležet na poli. Nakonec jsme je už neslyšeli. Viděli jsme, jak nepřátelští indiáni toho raněného popadli a odvedli ho několik set stop daleko. Zůstali jsme skryti, ale mohli jsme je pozorovat. Postupně mu v určitých intervalech usekávali všechny prsty na rukou i na nohou, pak i celé ruce a chodidla a tak ho postupně zabíjeli. Byl to děsivý pohled, ale nemohli jsme našemu kamarádovi nijak pomoci. Přestože jsme byli dostatečně blízko, abychom slyšeli rozhovor mučitelů, neslyšeli jsme oběť ani hlesnout. Ovládal se jako nějaký stoik. Po letech jsem se od indiánů z toho kmene, který prováděl to mučení, dozvěděli celý příběh o jeho statečném chování. Po setmění jsme se s Mitchem dostali pryč a střídali jsme se v jízdě na mém koni, který byl zraněný. Mitchův kůň byl zabit. Nikdy nezapomenu na tu odpornou scénu, které jsme byli svědky, ani na utrpení, které jsme té noci prožívali kvůli pichlavým opunciím, které nám pronikaly do tenkých podrážek mokasín….
…Výkupní cena vydřích kůží byla obzvlášť vysoká, a tak jsme se s Cherry rozhodli vyrazit a vyzkoušet, jestli bychom nějaké nechytli. První noc jsme se utábořili dvě nebo tři míle od ústí potoka a koně jsme vyvedli na pastvu. Nastražil jsem pasti a chytil jsem čtyři bobry. Další den jsme se přesunuli proti proudu potoka. Té noci jsme se utábořili u velké bobří hráze a znovu jsme nastražili pasti. Následujícího rána za svítání vyrazila Cherry na kopec, aby se porozhlédla po okolí, zatímco já jsem vyrazil k pastím. Brzy zavyla jako kojot a když jsem se ohlédl, signalizovala mi, abych se rychle vrátil, že na dohled jsou Siouxové. Opevnili jsme se v jedné vymleté rokli. Šest Siouxů na koních po nás začalo střílet z různých pozic. Opětoval jsem jejich palbu, ale moje nábojnice byly ojíněné a měl jsem potíže s vyhazováním nábojnic ze zbraně. Cherry tam seděla, zcela klidná a otírala mi nábojnice. Zpívala válečné písně, aby mě povzbudila, modlila se indiánské modlitby a pořád říkala, že se z toho dostaneme v pořádku. Určitě mi v ten den vlila do žil odvahu. Po chvíli jeden Sioux spadl mrtvý z koně, i když si člověk nemohl být jistý, zda je skutečně mrtvý nebo je to jenom nějaký trik. Každopádně dříve, než jsem si stačil uvědomit, co se děje, byla už moje žena na cestě k mrtvému válečníkovi, asi sto yardů od rokle, která nám sloužila jako úkryt. Zmocnila se zbraně a střeliva toho padlého nepřítele a zase uháněla zpět do naší improvizované pevnosti. Byla to puška s upilovanou pažbou, jak si je indiáni často upravovali pro lov bizonů. Kopala jako čert a tak jsem z ní střílel já, zatímco Cherry pálila z mojí zbraně. Zbývající Siouxové se stáhli a svého mrtvého kamaráda ponechali jeho osudu. Cherry měla podle indiánského zvyku právo na započítání úderu, protože ukořistila nepřátelskou zbraň. Skukoom Joe pak později viděl tělo toho mrtvého Siouxe, kterého jsme zabili….
…Našli jsme tam asi dvouletou indiánskou holčičku, která se skláněla nad mrtvým tělem indiánské ženy, které již bylo v počátečních fázích rozkladu. To dítě bylo divoké jako vlk. Snažilo se utéct, ale chytili jsme ho. Kousalo, škrábalo a bojovalo jako mladý tygr. Holčička byla vyhladovělá a hubená až na kost. Ruce měla jako drápy a její scvrklý obličej připomínal tvář nemocné opice. Ta žena byla zjevně Siouxka, což jsme poznali podle jejich náušnic a podle korálkové výšivky na jejím oděvu. Navíc to dítě neustále křičelo lakotsky „matko“, čemuž Mitch Buoyer, který byl poloviční Sioux, rozuměl. Zvažovali jsme, co dělat, sto mil od rezervace a s takovým druhem zajatce. „U všech hromů, Tome, já tady to dítě nenechám,“ prohlásil nakonec Mitch. Hladil tu malou a nakonec se mu ji podařilo uklidnit. Pak jsme uvařili slabý čaj, namočili do něj sušenku a toho hladového trpaslíka jsme nakrmili. “Mitchi, moje medicína mi říká, že bychom odtud měli raději vypadnout a vrátit se do rezervační správy“ řekl jsem. Souhlasil se mnou. Na zpáteční cestě jsme na Yellowstonu potkali nějaké bílé imigranty. Jeden starší bezdětný pár nás prosil, abychom jim tohoto siouxského sirotka dali. Mitch si ho chtěl nechat, ale přesvědčil jsem ho, aby ho dal těm bělochům. Několik let poté jsem se doslechl, jak to celé dopadlo. Ti pěstouni byli vážení a prosperující lidé z Fort Bentonu. Ukázalo se, že dívka je velice bystrá a tak ji poslali do školy a ve všech ohledech ji zabezpečili, jako by byla jejich vlastním pokrevním potomkem. Jak jsem byl jenom rád, když jsem to slyšel!…
…Asi dva tisíce Vran a dvě stě nebo více Propíchnutých nosů si postavilo svá obydlí v půlkruhu u ústí Pryor Creeku, většinu z nich na západní straně potoka a na jižním břehu Yellowstonu. Tady se připravili na očekávaný útok Siouxů. Ženy vykopávaly díry pro střelecká postavení, většinu z nich mimo táborový kruh, ale některé i uvnitř. Muži si připravovali své zbraně a střelivo, chystali se svoje válečné čapky a další vybavení pro boj na život a na smrt, malovali se a dělali nejrůznější medicínu. Všechny koně přivedli z pastvy a velkou část jich přeplavili na jeden ostrov na řece Yellowstone, kde je hlídali. Tento den se ještě neválčilo, ale neustále se ozývaly různé rozkazy a výkřiky. Během následující noci nikdo moc nespal. I já jsem byl samozřejmě vzhůru a věřím, že jsem se nebál. Měl jsme dobrou pušku jehlovku a slušnou zásobu střeliva. Zdálo se, že naši válečníci touží bojovat. Byli jsme to my, kdo si vybral bojiště. Přesto bylo jasné, že počet blížících se Siouxů nás bude převyšovat, ale o kolik, to jsme nevěděli. Zatím nám nezbylo, než čekat. Příštího rána se Siouxové objevili na vzdálených kopcích i v údolích pod nimi. Jezdili mezi nimi jejich vyvolávači a jejich válečníci cválali sem a tam, jak se organizovali k útoku. Připadalo mi, že jich je opravdu mnoho, že se na nás valí jako moře. Náš náčelník Černonožec vyčlenil své vojáky – policisty, neboli psí vojáky z běžné „armády“ bokem, aby sloužili jako záloha a jako poslední ochrana žen a dětí….
…Když Vraní válečníci začali projíždět kolem Siouxských linií, aby dokázali svou odvahu, odpoutal jsem se od psích vojáků a zapojil jsem se do bojů. Krásný orel, který velel psím vojákům mi ale přikázal, abych se vrátil zpět. Poslechl jsem ho, ale brzy poté jsem se opět vrhnul do boje. Muž za mužem cválali na svých koních před řadami Siouxů, přičemž se kryli tak, že jeli na boku zvířete, zatímco nepřátele po nich pálil kulkami i šípy. Pak se role vyměnily a Siouxové zase jezdili podél našich linií. Také jsem jezdil podél Siouxských linií, i když přiznávám, že jsem byl dost opatrný, abych příliš nezpomalil nebo abych se k nim nepřiblížil příliš blízko. Jak mi to dodalo odvahu a vlilo krev do žil. Jet rychle na koni v přímém ohrožení života, to je situace, kdy se člověk dotýká svých limitů….
…Viděl jsem věci, které nebyly příjemné a o kterých nikdy nebudu mluvit. Vrány stahovaly ze svých obětí skalpy, počítaly si údery a vzájemně si vytrhávaly nepřátelské zbraně, aby si na nich započítaly druhý úder. Započítal jsem si také nějaké údery, ale jenom proto, abych nevyčníval z řady. Naše ženy jely hned za muži, povzbuzovaly je a pomáhaly jim s mrzačením obětí, což byl starý indiánský zvyk, kdy ženy aktivně pomáhaly s vyvražďováním nepřátel. Viděl jsem jednoho Siouxe, který umíral ve strašlivé agonii. Byl skalpován, klečel na všech čtyřech, sténal a hrabal rukama všude kolem. Snažil se dostat do nějaké prohlubně. V duchu jsem se za něj modlil, aby tam zemřel dříve, než se na něm ještě někdo vyřádí….
…Když jsme se proplížili do pozice, která odpovídala našim představám, oba jsme si odpočinuli, pak jsme zamířili a současně jsme vystřelili. Oba Siouxy jsme okamžitě zabili. Vrhli jsme se k nim, započítali si na nich své údery, zmocnili jsme se jejich zbraní a utekli jsme pryč. Ani jsme se nezastavovali, abychom je skalpovali, protože bylo vysoce pravděpodobné, že patří k větší skupině, pro kterou dělali průzkum. Nehledě na nebezpečí, kterému bychom se vystavili, pokud bychom zůstali na místě. Navíc zabití našich nepřátel a taky fakt, že jsme získali jejich zbraně, jednu jehlovku a karabinu značky Sharps nám samo o sobě přineslo dost hrdinských skutků….
…Setkal jsem se se Zrcadlem, podnáčelníkem náčelníka Josepha a hovořil jsem s ním. Vrány ho znaly pod jménem Hrot šípu nebo Pazourek na krku, protože měl ve zvyku nosit na krku zavěšený hrot šípu vyrobený z pazourku. Choval jsem k tomuto indiánovi velký obdiv, protože to byl muž plný přirozené šlechetnosti. Z tohoto důvodu jsem ho ujistil o mém smutku v srdci kvůli jejich utrpení a slíbil jsem mu, že využiju svého veškerého vlivu u Vran, abych je odradil od toho, aby se jakkoliv zapojili do pokusu o zadržení jeho nebo jeho lidí, když se budou pohybovat po území naší rezervace. Většina Vran to cítila stejně. Některé z nich se sice chtěli proti Propíchnutým nosům postavit, ale ve skutečnosti se jejich válečné operace omezovaly na chytání poníků. Jednání Vran, které se zdráhaly po Propíchnutých nosech střílet, bylo mnohými označeno za projev zbabělosti. Ve skutečnosti však, podle mých poznatků v sobě stále měli vědomí minulého přátelství a spojenectví s lidmi, kteří se nyní nacházeli v nouzi….
…Jednou jsem se zúčastnil plnohodnotného Tance slunce, který se konal hned v sousedství rezervační správy. Vrány tento vrcholný obřad pořádaly každý rok nebo ob rok, někdy mezi jednotlivými obřady uplynuly i tři roky; nikdy se však nekonal vícekrát než jednou za rok. Obřad se konal vždy v létě, přičemž přesný čas byl určen podle fází měsíce. Rozhodovala o tom rada a ta se řídila se názory proroků, kteří se specializovali na předpověď počasí. S tím souviselo i sázení a sklizeň malého kmenového políčka s tabákem. Tabák byl považován za dar Všemohoucího – neboli Prvního stvořitele, jak mu Vrány říkaly. Nikdy jsem však plně nepochopil vztah tabáku ke slunečnímu tanci. Ve skutečnosti mi tehdy mnohé ze starých obřadů připadaly tak všední, že jsem se nijak zvlášť nesnažil zjistit jejich význam. Cokoli jsem se dozvěděl, se ke mně doneslo spíše náhodou, než kvůli nějakému velkému zájmu. To bylo pro bělochy žijící mezi indiány typické. Někteří z nich se obřadům vyhýbali a dívali se na ně s opovržením. Snad i proto Vrány nikdy neměly rády, když byli běloši přítomni jako diváci při jejich kmenových obřadech, zejména při slunečním tanci. Při této příležitosti, kdy jsem byl na tomto tanci přítomen, tam nebyl žádný jiný běloch….
…Psí vojáci byli něco jako policie, či policejní sbor nebo armáda, podléhající náčelníkovi tlupy nebo kmene. Každá skupina psích vojáků měla svého náčelníka, který nezřídka jednal z vlastní iniciativy. Dokonce i jednotliví psí vojáci občas přijali opatření k prosazení práva, aniž by čekali na příslušné rozkazy. Všichni však byli podřízeni kmenovým náčelníkům nebo jejich podnáčelníkům. Tito policisté bděli nad dodržováním všech pravidel jak v táboře, tak i na pochodu. Drželi zpět ty, kteří by mohli vyrazit kupředu předčasně, když skupina lovců stopovala zvěř. Během bitev pak zadržovali příliš dychtivé válečníky, kteří by mohli vyrazit předčasně, ve snaze získat osobní výhodu či slávu a tím zmařit celkový plán. V každém případě byli psí vojáci těmi, kdo dohlíželi na jakoukoliv akci….
…Založení týpí začínalo výběrem místa, kde týpí mělo stát. Tam se naskládaly na jednu hromadu parfleše a další zavazadla a osobní věci, ale brzy poté, co se konické týpí vztyčilo se vše uložilo na své místo. Když ležela zavazadla na hromadě, prvním stavebním úkonem bylo postavit před plánovaným vchodem do týpí domácí trojnožku. Na ní se zavěsil štít majitele týpí a jeho medicinové předměty. Tyto tolik uctívané předměty byly jakýmsi viditelným znamením či identitou majitele týpí. Ještě důležitější však bylo, že charakterizovaly jeho uctivý postoj ke slunci – viditelnému zpředmětnění Prvního stvořitele, Velkého Ducha a chránily jeho i jeho rodinu před negativními vlivy. Štít musel vždy směřovat k východu, aby zachytil první paprsky vycházejícího slunce. Často jsem viděl muže, jak si upravují pozice svých štítů, když nebyly naaranžovány tak, aby směřovaly tím správným směrem….
…Týpí z bizoních kůží mohlo vydržet i několik let, ale každý rok se objevilo mnoho nových týpí. Jejich velikost se mohla značně lišit. Viděl jsem nádherné rodinné příbytky, které měly průměr základny široký až čtyřicet stop, s tyčemi, které měřily na výšku také čtyřicet stop nebo ještě více. Domnívám se však, že Horské vrány měly stejně nádherné obydlí, jako kterýkoli jiný kmen. Jeden z názvů, kterým jim říkali byl „Velká týpí“. Oproti tomu Banokové byli známí jako „Mizerná obydlí“ nebo „Špatná obydlí“. V minulosti, ale i dnes označuje indiánská znaková řeč kmen Banoků tak, že se prsty ruky postaví to tvaru kuželovitého týpí a následně se mávne prsty dopředu na znamení opovržení….
…Co se týče masa, přednost se dávala krávám, i když se používala jakékoliv zvířata do stáří tří let. Tříletá kráva ale byla nejlepší. Nejdelikátnější maso byl jazyk a žebra z oblasti hrbu. Hřbetní tuk byl velmi žádaný. Vždy jsem si odřízl žlutý hřbetní tuk o tloušťce čtyř palců. Hrudí, jazyk, játra a výstelka bachoru, se jedly syrové. Pojídání syrových jater bylo považováno za za dobré na oči. Aby byl přípravek účinnější, pokapaly se játra žlučí. Kosti a maso z odříznutých dolních končetin se rozdrtily a uvařily se jako polévka. Během bourání zvířete se stáhla kůže z jedné strany a pak se odřízl hrb. To bylo nutné, aby bylo možné zvíře obrátit a stáhnout kůži i z druhé strany. Bez tohoto opatření není možné bizona obrátit, protože měl tendenci padat stále na tu stejnou stranu. Právě díky tomu, že má hrb, není možné, aby se živý bizon převrátil na záda….
…Osobní údery jsem napočítal několikrát. To se dělalo tak, že se člověk dotknul nepřítele, ať už před jeho smrtí nebo těsně po ní. Dotyk mohl být učiněn rukou nebo nějakým předmětem v ruce. Někteří válečníci používali k úderům speciální štíhlou tyčku, ale spíše se nosila kvůli stylu, než kvůli účelu. Podstatou úderu bylo, že člověk musel projevit statečnost tím, že se dostal do přímého kontaktu s nepřítelem. Na konci bitvy u Pryor Creeku, když jsme pronásledovali Siouxy přes kopce, započítal jsem si úder na jedné z jejich žen. Ujížděla na koni, ale já jsem ji dohnal. Jednou jsem ji udeřil koňským bičíkem a pak jsem se od ní odpoutal, abych mohl pokračovat dál, ale zrovna když jsem když jsem ji míjel, vytáhla pistoli a vystřelila na mě. Ačkoli úder započítaný na ženě nebyl hodnocen vysoko, vypadalo to, že zrovna tenhle případ mě mohl přijít hodně draho. Údery na zajatcích se počítaly, ale byly spíše formalitou, než plnohodnotnými údery….
…Skalpování, mrzačení a občas i mučení jsou záležitosti, které jsou starým indiánům často vyčítány. Při různých příležitostech jsem viděl, jak někteří vraní muži byli nervózní, když z někoho stahovali skalp. Ve dvou případech jsem viděl, jak se skalpujícímu vítězi udělalo špatně, začal zvracet a poté váhavě pokračoval ve skalpování. Já sám jsem se nikdy nepokusil nikoho skalpovat. Úplně mi stačilo, že se mi dělalo špatně z toho, jak to dělá někdo jiný. Nikdy jsem neviděl nikoho, že by někoho mučil až na jeden případ, kdy jsem z úkrytu jsem pozoroval, jak někteří příslušníci jiného kmene pomalu usmrcovali jednoho z mých vraních kamarádů, kterého zajali. Dnešní mladé Vrány se třesou hrůzou, když jim tento příběh vyprávím….
…Přátelské vztahy mezi Vránami a bělochy trvaly od prvních kontaktů. Když Vrány narazily na potulující se bělochy, většinou je odvedly do obydlí náčelníka Černonožce. „Postarejte se o tyto muže,“ nařizoval jim „a jejich koně zaveďte k našemu stádu“. Různí indiáni se nabízeli, že návštěvníky pohostí. Při takových příležitostech se vždycky hodila moje služba tlumočníka. Zjišťovali jsme, kdo jsou, získávali jsme od nich jakékoli novinky, které nám chtěli sdělit, a informovali jsme je o nepřátelích a o tom, jak se jim nejlépe vyhnout….
…Vraní slovo, které se vždy používalo a stále používá pro označení bělocha nebo příslušníka bílé rasy, neznamená v doslovném překladu do angličtiny „bílý muž“. Toto slovo, respektive sled slabik, zní, mah-ish-ta-schee-da. První tři z těchto slabik, „mah-ish-ta“, se překládá jako „oči“. Dvě další slabiky, „schee-da“, znamenají barvu, konkrétně “žlutou“. Výklad celého slova tedy zní „žluté oči“. Zdá se pravděpodobné, že první běloch, který se kdy objevil mezi Vránami, trpěl záchvatem žloutenky, nebo přirozené barva jeho bělma byla výrazně žlutá, což kontrastovalo s černobílou barvou indiánských očí. Některé Vrány mu začaly říkat mah-ish-ta schee-da, „žluté oči“, a stejné označení se pak vžilo pro všechny příslušníky nově příchozí rasy….
…Indiánští doktoři dostávali za své služby zaplaceno více než dobře. Platilo se koňmi, přikrývkami, plášti nebo jiným zbožím. Pokud pacient zaplatil svému lékaři štědře, byl to důvod, aby se tím pochlubil. Kromě toho, duchovní a lékařská praxe byly neoddělitelné a v mnoha případech totožné, takže štědré dary pro lékaře potěšily i Velkého ducha. Lidé věděli, že je to pravda, protože se na tom všichni lékaři shodli. Pokud pacient platil jen málo nebo vůbec, říkalo se, že jeho zdraví bude mizerné nebo spíše že s největší pravděpodobností zemře….
…První šok z života v armádě zažily Vrány hned druhý den ráno, kdy je nechal poručík Bradley všechny seřadit k nástupu. Bylo dost obtížné je vůbec všechny sehnat a ještě horší je donutit, aby se seřadily k nástupu. Snažil jsem se Bradleymu vysvětlit, že pravděpodobně budou fungovat lépe a budou také spokojenější, když je nechá, aby prováděly průzkum tak, jak jsou zvyklé. Naznačil jsem mu, že indiáni jsou obecně plaší, vrtošiví a bojí se nových zvyklostí a že by se mohli pokusit utéct, kdyby na ně někdo chtěl přísně aplikovat armádní pravidla. Některé ze starších Vran si chtěly promluvit s generálem Gibbonem a laskavý velitel okamžitě souhlasil se setkáním i s rozhovorem. Když si vyslechl jejich připomínky, slíbil, že si promluví s poručíkem a zjistí, jestli se s nimi nedá domluvit nějaký vhodnější způsob zacházení….
…Za nalezení jakékoli siouxské vesnice byly prémie. To podnítilo průzkum na nebezpečnější jižní straně řeky. Ačkoli hlavním plánem tažení bylo udržet Siouxy jižně od Yellowstonu a ačkoli to znamenalo nutnost lovit jen na severní straně řeky, abychom je v případě kontaktu mohli odrazit, nejlepší příležitosti k získání prémií a slávy – nebo případně i smrti – jsme měli v kopcích a v údolích na jihu, za širokým a rychlým tokem, který nás dělil od nepřátel. Nejdůležitější bylo lokalizovat polohu Siouxů a také zjistit jejich počet. Naším úkolem nebylo ani tak se Siouxy bojovat, ale shromažďovat informace, které by mohly být užitečné, až přijde chvíle pro skutečný boj….
…Náš kovář a tři vojáci se vydali jednoho dne z tábora lovit vidlorohy. Jeden z našich Vraních indiánů vyjel na jeden kopec jako hlídka. Několik dalších Vran sedělo na koních a náhodně se pohybovaly po okolí. Tábor nás zvědů byl na okraji hlavního tábora vojáků. Po chvíli vydala Vraní hlídka poplašný signál. Poplach se rychle rozšířil až k nám a my, zvědi jsme nasedli na koně a vyrazili směrem k místu, odkud ten poplach vyšel. V dálce jsme spatřili asi tucet Siouxů na koních, kteří ujížděli z kopce směrem k řece pod naším táborem. Otočili jsme koně jejich směrem, ale brzy jsme narazili na něco, co upoutalo naši pozornost. Našli jsme naše čtyři kamarády, kteří lovili vidlorohy. Všichni byli mrtví. Hlava každého z nich byla skalpována. Jejich koně byli pryč. V době, kdy jsme je našli už Siouxové pravděpodobně plavali přes řeku zpět na své území. A tak jsme naložili těla na koně a vrátili se pomalu do tábora, kde jsem podal hlášení o situaci….
…Vojenská disciplína mezi vojáky byla přísná. To znamená, že dodržování pravidel bylo vyžadováno dost drsným způsobem. Vybavuji si jednu příhodu, která tehdy byla typická. Tři nebo čtyři týdny před Custerovou bitvou jsem prováděl průzkum pro detašovaný oddíl vojáků na jižní straně řeky Yellowstone, podél Tulloch’s Forku. Když jsme se během návratu blížili k řece, jeden z vojáků koněm jaksi divně škubal, což se jeho velícímu důstojníkovi ani trochu nelíbilo. „Řekněte tomu muži, ať sesedne,“ nařídil seržantovi. Rozkaz byl splněn. Důstojník pak dal koně vést někomu jinému. Ruce toho vojáka, který se provinil, přivázali ke třmenům jiného vojáka na koni a takto spoután a ponížen musel ten muž kráčet pěšky celý zbytek cesty k Yellowstonu, což byla asi míle. Vojáci byli v té době hodně drsní a možná, že podobná opatření byla nutná….
…Poloviční Žlutá tvář, Bílá labuť a Curley byly jediné Vrány, které mi zbyly z původně přihlášených třiadvaceti. Půl žluté tváře a Bílá labuť byli opevnění s Renem na jeho kopci, Curly byl s Custerem. Všichni ostatní dezertovali a vrátili se do Absaroky. Generál Terry pro mě poslal, abych se za ním zastavil do jeho štábu. Ptal se na mé zraněné rameno, zajímal se o můj celkový zdravotní stav a pak mi položil otázku: „Kde jsou Vrány?“…
…Dav Vraních indiánů – mužů, žen i dětí – se rozběhl do všech stran. Kolem poradního týpí se rozpoutala bouře. Ozýval se jásot, zpěv válečných písní, střelba do vzduchu a nejrůznější výkřiky. Naopak ženy vyjadřovaly své pocity: „Nedovolím, aby můj muž šel“ nebo „Můj syn nepůjde, aby ho Siouxové zabili kvůli nějakým bílým vojákům“, „Slyšeli jste, co se stalo bílým vojákům, a to samé se stane i našim mladým mužům, pokud teď půjdou bojovat po boku bělochů se Siouxy“ namítali další chcimírové. Stály tam také staré ženy, které vykřikovaly něco o smrti, která čeká na pošetilé a dobrodružství chtivé muže….
…Na východ od nás byla spatřena skupina nepřátelských Šajenů. Major Brisbin dostal rozkaz, aby se za nimi vydal. Rozkaz vydal generál Whistler, který byl po dobu nepřítomnosti generála Milese dočasně pověřený velením. Jel jsem se všemi svými vraními zvědy, abych majora Brisbina doprovodil. Překročili jsme řeku Powder a sledovali jsme stopu k Rainy Ridge, směrem k Black Hills. Den za dnem jsme podnikali pochody, které byly naprosto bezvýsledné. Na řece Heart River jsme se potkali s plukovníkem Gibbonem. Odtud jsme jsme se pak vydali na pochod zpět….
…V polovině zimy vytáhl generál Miles s armádou do pole. Koncem prosince se přesunul s k řece Tongue, odkud se vydal s velkou skupinou vojáků do míst, kde se měl podle reportu nacházet velký tábor Severních Šajenů. Když jsme se přiblížili k místu, kde se Hanging Woman Creek vlévá do řeky Tongue, postavil jsem se vedle jedné skály na takové vyvýšenině, abych si prohlédl krajinu. Ve vzdálenosti několika set yardů jsem objevil sedm postav na koních, zachumlaných do dek. Choulily se k sobě, aby se zahřály a pohybovaly se po skalní plošině mým směrem. Společně s Vránami jsme na ně zahájili palbu. Zdálo se, že si nejsou jisty, zda mají zůstat stát, nebo utíkat. Postupovali jsme blíž a nakonec jsme na ně zaútočili. Zjistili jsme, že jsou to čtyři ženy, dvě dívky a jeden chlapec. Ačkoli to byli Šajeni, jedna hezká žena mezi nimi uměla mluvit absarocky natolik dobře, že se s námi dokázala domluvit. Řekla nám, že se snaží najít Medvědí kabát, což bylo jméno, které používali pro generála Milese a že se mu chtějí vzdát. Tato žena měla starou jezdeckou pistoli, tak jsem jí ji sebral. Odvedl jsem těch sedm zajatců k vojákům, kteří právě přijeli na noc do tábora. Pojídač jater Johnson, George Johnson a někteří další běloši, kteří sloužili u vojáků jako zvědové, se k nám připojili, když jsme zajatce doprovázeli do tábora. Když jsme na ty neznámé indiány zaútočili, Yellowstone Kelley se otočil a ujížděl směrem k hlavnímu vojsku. Když si z něj později kvůli jeho útěku dělali legraci a zesměšňovali ho, tvrdil, že udělal hrdinský skutek, protože o střetnutí informoval vojáky. Byl však zaměstnán jako průvodce, nikoli jako voják. Jeho přínos ve skutečnosti spočíval v tom, že několik předchozích let lovil zvěř a řezal dřevo pro parníky na Missouri a na dolním Yellowstonu. Zajatce jsme umístili do zvláštního stanu u jehož vchodu jsme umístili stráž. Ne snad proto, že by snad zajatci mohli utéct, nebo nás nějak ohrozit, ale spíše kvůli tomu, aby je neobtěžovali vojáci. Chlapec a jedna dívka měli omrzlé nohy. Naši zdravotníci je hned ošetřili. Ženy nás informovaly, že i další Šajeni chtějí přijít a vzdát se….
…V létě jsem při různých příležitostech projížděl kolem místa, kde byli pohřbeni Custer a jeho muži. Nebo spíše, kde leželi roztroušeni. Jednou jsem tam byl také na podzim roku 1876, několik měsíců po bitvě. Nacházelo se tam mnoho rozšklebených lebek, hrudních košů nebo kostí z oddělených končetin, které se jen tak povalovaly ne zemi nebo byly jenom částečně zasypány hlínou. To trvalo asi rok, do doby, než byla na místo začátkem června roku 1877 vyslána pohřební četa, která ostatky pohřbila znovu, tentokráte pořádně. Mnohokrát jsem pozoroval, že si na zohavených lidských pozůstatcích pochutnávali vlci. Některá těla byla evidentně rozsekána a rozřezána, ať již během samotného boje, nebo jako součást posmrtného mrzačení. I ty nejlepší z „hrobů“ byly hluboké jen několik palců, protože Gibbonovi vojáci, kteří těla objevili a snažili se mrtvé muže důstojně pohřbít, neměli k dispozici žádné nástroje ke kopání. Rok dešťů, slunečního žáru, mrazu a tání, který uplynul mezi bitvou a příchodem řádné armádní pohřební čety, vytvořil strašlivou situaci. Směsice strašného zápachu rozkládajících se koní a lidí byla všude kolem. Zápach byl tak strašný, že nezmizel ani rok poté, co k došlo k bitvě.Zajatce jsme umístili do zvláštního stanu u jehož vchodu jsme umístili stráž. Ne snad proto, že by snad zajatci mohli utéct, nebo nás nějak ohrozit, ale spíše kvůli tomu, aby je neobtěžovali vojáci. Chlapec a jedna dívka měli omrzlé nohy. Naši zdravotníci je hned ošetřili. Ženy nás informovaly, že i další Šajeni chtějí přijít a vzdát se….
…Seděl jsem na zemi, ne víc než deset stop od nich a sledoval jsem, jak vojáci uctivě exhumují a vkládají do bedny tělo generála Custera. Již při mých minulých návštěvách tohoto bojiště jsem se seznámil s místy, kde se nacházela těla důstojníků, která byla zasypána trochu lépe pískem a kameny a jejichž pozice byly speciálně označeny. Proto jsem věděl, že na tomto konkrétním místě byly ostatky nějakého vysokého důstojníka. Ale nebylo tam nic, kromě jedné stehenní kosti a lebky, která byla připevněna k části skeletu. Ostatních tělesných ostatků tam bylo tak málo, že by to nestačilo ani na naplnění klobouku. Je to tak děsivé a neuvěřitelné, až to vypadá, že se pouze snažím šokovat posluchače, takže jsem během všech těch následujících více než padesáti let v této věci raději mlčel. Ale už jsem dost starý na to, abych mohl mluvit bez obav. Byl jsem přímo tam a všechno jsem to viděl. Tělo, které mělo patřit kapitánu Thomasi Custerovi, bylo pořezané méně než těla kteréhokoliv jiného důstojníka….
…Vojáci a zvědové se rozmístili a začali se plížit skrze křoví šalvěje na vyvýšeninu. Odtud jsme viděli šest nebo osm indiánů, kteří se blížili pěšky naším směrem. Všichni nesli kusy masa přehozené přes rameno. Když se přiblížili na dostřel, vypálili jsme na ně salvu. Jednoho jsme zabili, všichni ostatní upustili svá břemena a utekli do blízké řeky Musselshell, kde se schovali mezi hromadou naplavených kmenů. Byla už téměř tma a my jsme museli upustit od dalšího útoku. Slyšeli jsme, jak jeden z nich křičí, a tak jsme usoudili, že je zraněný. Vrány mrtvou oběť skalpovaly. Kislingberry jakékoli další mrzačení zakázal, takže tyhle nedůstojnost si Vrány musely odpustit. Skalp stáhli i s jedním uchem i s náušnicí. Byla vyrobena z malých bílých mušliček spojených dohromady. Podle nich jsme mohli určit, že nositelem náušnice je Sioux….
…Ach, ti staří mazaní Pieganové! Jací to byli skvělí zloději koní! Jak bylo těžké je zahnat do úzkých. Byli to snad nejprohnanější indiáni na celém Západě!…
…Moje nová bílá žena uměla jezdit na koni stejně dobře, jako kterákoli z mých indiánských manželek. Jezdila se mnou a pomáhala mi hnát mé malé stádo nahoru k řece do Big Timber. Tady jsme si zařídili domov na nadcházející zimu. Zařídil jsem, aby bylo o mé koně přes zimu postaráno, a to tak, že jsem je dal do správy jednoho starého muže, který se jmenoval Kent, a který měl rodinné vazby s Vraními indiány. Moje žena zůstala v našem domě ve vesnici, zatímco já jsem většinu zimy 1887- 88 trávil v dolech na horním toku potoka. Když přišlo jaro, odstěhovala se tam za mnou. Přijela na koni, zatímco naše skromné domácí vybavení převáželi nákladní koně. Zařídili jsme si tam domov a ona se plně podílela na tom, že ho zařídila a zpříjemnila. Byla první běloškou, která se usadila v tomto hornickém táboře, a který se v těch dobách stal takovou malou, živoucí vesničkou….
…Připojil jsem se k cirkusu, který projížděl městem. Já, Pojídač jater Johnson a pětadvacet nebo třicet Vraních indiánů – mužů, žen a dětí se k nim připojilo v Billings. Chtěli, abychom lidem ukázali, jak vypadali lidé z Divokého západu a my jsme chtěli vidět svět a přitom za to dostat ještě zaplaceno. Zaplaceno jsme sice dostali, ale jenom teoreticky, ve slibech. Na ty sliby si dobře pamatuji. Jsou uloženy v mé paměti a předpokládám, že v paměti těch ostatních, kteří ještě žijí. S cirkusem jsme došli až k St. Paul. Neměl jsem velké potíže dostat se zpět do Livingstonu, ale moji společníci ano. Myslím, že se do toho musela vložit vláda, aby indiány dostala nazpět. Když se do mého města vrátil Pojídač jater Johnson, řekl mi, že sem šel pěšky až z Miles City….
…V mém dole jsem těžil v naplaveninách. Důl se nacházel daleko nahoře v oblasti Fish River, na rameni Goose Creeku a asi dvacet mil nad Council City. Najal jsem si pomocníky a pracoval jsem na své žíle. Výtěžnost byla dobrá, ale bylo to bažinaté místo, takže jeho odvodňování bylo nákladné. Po čase jsem se na to vykašlal a šel jsem rýžovat zlato na Fox River. Zde jsem našel a založil několik dobrých žil, ale s příchodem podzimu jsem všechno prodal a z Aljašky jsem odjel. Vrátil jsem se tím stejným parníkem, kterým jsem přijel – Santa Anna. Bilance tohoto léta, co se rýžování zlata týče byla taková, že jsem na tom byl „šul nul“. Domů jsem dorazil s přibližně stejným množstvím prostředků, které jsem měl na začátku podniku….
…Systém neustálého boje bílého muže o peníze mi začal být nepříjemný. Mé myšlenky se vracely k prostotě Vraních indiánů, kde bylo snadné přijít k bohatství s minimálním úsilím a člověk nemusel dělat nic, co se mu z duše příčí. Ve skutečnosti nemělo mezi Vranami velké hromadění materiálního bohatství příliš velký význam. Nikdo, kdo byl přátelské povahy, nikdy nepřišel do nějaké vážné materiální nouze. Fakt, že jsem již více než dvacet let nebyl ve styku s Vránami a byl jsem naopak ve styku se světem bělochů vedl k tomu, že jsem si stále více uvědomoval ctnosti a výhody indiánského způsobu života. Mé srdce zaplavily milé vzpomínky na jejich volnomyšlenkářské zvyky. Musím navštívit Vrány….
…Do restaurace v Billings, kde jsem seděl u stolu, přišli dva indiánští mladíci a posadili se do sekce, kde se podávaly večeře. Když si sundali vysoké klobouky, bylo vidět k jakému kmeni patří. Trojité copánky vlasů a ostříhaná a nahoru vyčesaná ofina je jasně identifikovaly jako Vrány. Sedli si ke stolu u stěny místnosti, asi deset nebo dvanáct stop od stolu, kde jsem seděl já. Hovořili tichým hlasem, jako to Indiáni běžně dělají, ale slyšel jsem, o čem se baví. Mluvili o dodávce koní na trh. Samotné téma mě nijak zvlášť nezajímalo, ale jejich hlasy byly úchvatné. Jaká to byla okouzlující hudba….
…S mými šesti indiánskými dětmi jsme se společně radili, jestli je vhodné navštívit Straku venku. Její bílý manžel Jack zemřel, ale už několik let byla manželkou čistokrevného Vraního indiána, který se o ni stará a který se jmenuje Studený vítr. Pamatoval jsem si na něj a znal jsem ho, ale jenom zběžně. Nepochyboval jsem však o tom, že to byl dobrý člověk, jinak by Straka venku nebyla jeho ženou. Nebo by z něj jako jeho žena udělala dobrého muže. Toužil jsem ji znovu vidět, nebo být alespoň na chvíli ve společnosti této vlídné ženy a neměl jsem ani pomyšlení na to, že bych se chtěl jakkoliv stavět mezi ni a jejího nynějšího druha. Ve skutečnosti jsem zcela rezignoval na jakoukoliv představu, že by na mě nějak myslela, nicméně jsem si myslel, že by mě také ráda viděla. Navíc jsem se rozhodl, že zůstanu žít s Vránami a bylo by téměř nemožné, abych se vyhnul našemu setkání. Proč tedy odvážně nejít a nepožádat o přátelský rozhovor?…
…“Jsem ráda, že jsem se dočkala tohoto velkolepého dne, kdy se k mým dětem vrátil jejich otec“ řekla, když mi potřásla rukou. „Vypadáš dobře, ale zestárl jsi,“ pokračovala. „I já jsem zestárla. Ale oba můžeme být ještě užiteční svým dětem i ostatním lidem.“ Ano, byla to ta stejná Straka venku. Zdálo se, že nikdy nemilovala nikoho výhradně, ale že její láska zahrnovala všechny lidské bytosti. Byla přítelkyní každého sirotka i vetchého starce ve kmeni….
…Uctívám Slunce a pohoří Bighorn. Vysoké pohoří jižně od mého současného domova je pro mě otcem i matkou. Během většiny těch nejlepších let mého života jsem na ně vzpomínal s láskou, na jejich potoky a na zemi, která mi poskytovala hojnost dobrého jídla a bohatého šatstva. Raději bych seděl na zemi u jejich nohou, než abych se povaloval v polstrovaném křesle. Můj žaludek touží po mase uvařeném po indiánském způsobu. Věřím, že budu žít ještě déle než můj bílý otec, který zemřel v Bozemanu ve věku, který se blížil rovné stovce. To, jak se dnes cítím, mi dává naději, že se tak stane, pokud se nesetkám s jedním ze tří nejvražednějších živlů, které znám – se silným krupobitím, s bleskem nebo s rozzuřeným jelenem….
…Mám rád všechny americké indiány, které jsem kdy poznal. Vedle Vran mám nejraději Siouxy. Byli to krutí, ale stateční bojovníci. Kdysi jsem proti nim cítil nepřátelství, protože jsem byl součástí kmene Vran, ale tento pocit nyní vymizel. S některými z nich jsem se bavil o dávných bitvách, kterých jsme se zúčastnili. Jsem vděčný, že se teď o těchto smrtících bojích jenom bavíme a že už nemusíme bojovat na život a na smrt….
© 2003-2024 INDIANI.CZ – lukas@navratil.cc
