Search

Kniha Deník trapera – aneb devět let pobytu ve Skalistých horách mezi roky 1834-1843

900 

Překlad knihy Deník trapera od Osborna Russella. Formát A4, 120 stran, kniha obsahuje přílohu 16 stran barevných obrazů na křídovém papíře s malbami Alfreda Jacoba Millera, jediného umělce, který se osobně zúčastnil traperského setkání randezvous v roce 1837.

Není skladem

Technická data

  • Originální název: Journal of the Trapper
  • Český název: Deník trapera
  • Autor: Osborne Russel
  • Překlad: Lukáš Navrátil
  • Vydavatel: Lukáš Navrátil
  • Vazba: brožovaná
  • Formát: A4
  • Počet stran: 120
  • Počet stran s obrázky či fotografiemi: 16
  • Počet kapitol: 32

Kniha Deník trapera

Kniha Deník Trappera (v originále Journal of a Trapper) je autentickou výpovědí člověka, který se osobně účastnil kožešinového obchodu v jeho vrcholném období. Zahrnuje autentické vyprávění toho, co autor zažil mezi léty 1834 až 1843.  Mnozí odborníci na téma kožešinového obchodu ve Skalistých horách knihu považují za jeden z nejlepších a nejautentičtějších popisů života lovců kožešin. 

Kniha obsahuje též obrazovou přílohu s obrazy Alfreda Jacoba Millera, který se jako jediný malíř v historii zúčastnil horského Randezvous (konkrétně v roce 1837) a který jej zachytil na plátno. Veškeré popisy v knize, stejně jako i obrazy jsou tedy ryze autentické a nejsou zkresleny romantizujícím patosem.

Obchod s kožešinami také proslavila známá setkání lovců, označovaných jako „randezvous“, která se konala od roku 1825 do roku 1840 pravidelně každý rok na různých lokacích v severní části Skalistých hor. Randezvous, letní setkání traperských part z různých oblastí Skalistých hor byla vyvrcholením jejich celoročního úsilí, kdy lovci strádali a trpěli při lovu bobrů v ledových potocích a řekách. Právě na randezvous mohli lovci své kožešiny prodat, respektive vyměnit za zboží, které bylo za tímto účelem dovezeno ze Saint Louis, jako například vlněné deky, zbraně, střelivo, látky nebo oblečení, tabák, cukr, kávu, mouku, korálky či jiné cetky pro obchod s indiány a samozřejmě se zde prodávala ve velkém také kořalka. Byly to časy hýření a nespoutané zábavy, kdy si lovci vynahrazovali všechny měsíce strádání v divočině.

Antoine Clement, trapper ze Skalistých hor na obraze Alfreda Jacoba Millera.
Antoine Clement, trapper ze Skalistých hor na obraze Alfreda Jacoba Millera.
Pierre, traper ze Skalistých hor. A.J.Miller.
Pierre, traper ze Skalistých hor. A.J.Miller.

Osborne Russell, stejně jako většina jeho kolegů se samozřejmě většiny randezvous osobně zúčastnil (s výjimkou jednoho, o kterém se do poslední chvíle nevědělo, kde se bude konat a tak se tato informace k mnohým vůbec nedostala) a v jeho zápiscích nám o tom podává zprávu.

Kdo tedy vlastně byl Osborne Russell, pisatel deníku? Osborne Russell se narodil 12.června 1814 v osadě Bowdoinham u ústí řeky Kennebec ve státě Main. Pocházel z devíti dětí a jako kluk snil o kariéře námořníka. Jelikož pocházel ze skromných poměrů, jeho vzdělání bylo jen minimální. Po neshodách s otcem odešel ve svých 16 letech z domu a nalodil se na plachetnici. Po krátké době však v New Yorku posádku opustil kvůli přílišné tvrdosti kapitána. Nechal se zaměstnat u společnosti North-West Fur Trapping & Trading Company, která působila hlavně ve Wisconsinu a v Minnesotě. U této společnosti působil asi dva nebo tři roky.

Poté se nechal v dubnu roku 1834 zaměstnat firmou Nathaniela Wyetha, významného dobrodruha a podnikatele a jedné z klíčových postav kožešinového obchodu ve Skalistých horách. Wyeth vedl karavanu mul naložených zbožím pro letní randezvous. Russell byl zaměstnán jako obyčejný pomocník, či dělník, jehož úkolem bylo starat se o karavanu (například odstrojovat či naopak nakládat koně a muly, stavět či bourat tábor, atp.). Russellovi bylo pouhých 19 let, když vyrazil s výpravou do Skalistých hor. Smlouva ho zavazovala k práci na 18 měsíců za celkovou sumu 250 dolarů.

Právě zde, v dubnu roku 1834 začíná jeho vyprávění. Myslím, že tehdy ani on sám, mladíček bez jakýchkoliv zkušeností netušil, co ho vlastně čeká a kam ho osud zavane. Když karavana se zbožím dorazila na randezvous, stala se nepříjemná věc, firma, která si dovoz zboží objednala mezitím zbankrotovala, což změnilo Wyethovy plány. Rozhodl se na řece Snake operativně zřídit pevnost Fort Hall a zanechat v ní podstatnou část svého zboží a 12 mužů, aby obchodovali s indiány kmene Hadů (Šošoni). Mezi muže, kteří měli postavit pevnost a vytvořit její první posádku patřil právě i Osborne Russell. Zbytek Wyethovy výpravy pak pokračoval dále na západ do Oregonu k řece Columbia.

Traper a jeho indiánská nevěsta. Kupování indiánských žen trapery bylo běžné. Stačilo vyplatit její rodině příslušnou částku ke zboží a transakce mohla být neprodleně uzavřena. Obraz A.J.Miller.
Traper a jeho indiánská nevěsta. Kupování indiánských žen trapery bylo běžné. Stačilo vyplatit její rodině příslušnou částku ke zboží a transakce mohla být neprodleně uzavřena. Obraz A.J.Miller.
Lov jelenců. Obraz A.J.Miller.
Lov jelenců. Obraz A.J.Miller.

Osborne Russell tak řízením osudu zůstal kdesi uprostřed země Šošonů, v malé pevnosti u řeky Snake, pouze s několika muži, kteří většinou podobně jako on neměli vůbec žádné zkušenosti s pobytem v drsné divočině Skalnatých hor, kde na mnohých místech zůstává sníh i v letních měsících. Jeho nezkušenost a naprosté zelenáčství se ukazují v jedné z prvních „akčních“ scén, kdy se Russell poprvé v životě snaží ulovit nějakou zvěř, v tomto případě bizona, kterého není vůbec schopen zastřelit ani poté, co vyplýtvá veškerou munici a plně uznává svůj neúspěch.

Později se připojil k traperské výpravě z Fort Hall, kde slouží jako táborový pomocník, což je mezi lovci kožešin nejnižší hierarchická funkce. Táboroví pomocníci, jak napovídá název, se starali o tábor, vařili, strojili nebo naopak odstrojovali koně, vodili je na pastvu atp. Na rozdíl od těchto pomocníků lovci vyráželi ze základních táborů klást pasti na bobry. Tato činnost vyžadovala jisté znalosti a zkušenosti a proto ji nemohl dělat každý.

Wyethova společnost však nebyla dobře organizovaná a dezerce traperů byly poměrně časté. Russell však zůstal věrný svému zaměstnavateli až do konce vypršení smlouvy. Po roce a půl, kdy Russellovi vypršela smlouva však z Wyethových služeb raději odešel a připojil se k Rocky Mountain Fur Company, vedené Jimem Bridgerem, se kterým zažil mnoho různých dobrodružství, včetně nekonečných bojů s nepřátelskými Černonožci, při nichž téměř přišel o život.

Po rozpadu Rocky Mountain Fur Company, respektive po jejím zničení či akvizici finančně mnohem silnější společností American Fur Company pokračoval Russell dále v lovu do pastí pro tuto společnost, než se definitivně osamostatnil.

Z deníku lze snadno vyčíst Russellův vývoj a posun od naprostého zelenáče, dělníka a zaměstnance, přes táborového pomocníka, později nájemního trapera, lovícího pro kožešinové společnosti až po jeho osamostatnění, kdy se stal nezávislým traperem a lovil a obchodoval s indiány na vlastní pěst. V samotném závěru deníku, který se odehrává již po zhroucení celého systému kožešinového obchodu v roce 1840, již vidíme ostříleného zálesáka, který se ve Skalistých horách cítí jako doma, který tu zná každou skálu, potok i řeku, naprosto přesně zná chování jakéhokoliv druhu zvěře, který se plynule domluví jazykem Šošonů, Ploskohlavců stejně jako posunkovou mluvou, který zná všemožné indiánské zvyky, zná se s mnoha náčelníky a který je ve vesnicích spřátelených indiánských kmenů jako doma.

Deník končí v červnu roku 1843, kdy se Russell definitivně rozhodl stáhnout z horského života a usadit se v Oregonském údolí Williamette. Bobři byli téměř vyloveni, stáda bizonů významně zdecimována. Poptávka po bobřině klesla téměř na nulu, horalé ze Skalistých hor zmizeli jako pára nad hrncem. Proudilo sem stále více imigrantů a misionářů, kteří mířili do úrodné země Oregonu, kde se chtěli usadit. Pro lovce bobrů tu již zkrátka nebylo místo, nikdo o ně nestál. Začala nová etapa života, nová doba.

Lovec kožešin ze Skalistých hor ve svém typickém oblečení. A.J.Miller.
Lovec kožešin ze Skalistých hor ve svém typickém oblečení. A.J.Miller.
Obraz s názvem "Ztracený traper". A.J.Miller.
Obraz s názvem "Ztracený traper". A.J.Miller.

Úryvky z knihy

12. srpna jsem se se třemi dalšími lidmi (včetně toho mulata) vydal z pevnosti na lov bizonů. Jeli jsme asi 25 mil východním směrem, proti proudu řeky, která se jmenuje Ross Fork, a která se nedaleko naší pevnosti vlévá se do řeky Snake. Překročili jsme nízkou horu (asi 5 mil stejným směrem), až jsme se dostali k řece, která se jmenuje Portneuf. Tady jsme našli několik velkých bizoních stád. Pak jsme přijeli k jedné malé řece, kde jsme se utábořili. Poprvé v životě jsem se připravoval na to, že si pomocí své pušky opatřím maso k večeři. Měl jsem sice fajnovou pušku, ale téměř žádné zkušenosti, jak s ní zacházet. Přiblížil jsem se ke stádu bizonů na vzdálenost asi 80 yardů, přičemž jsem lezl po čtyřech. Pak jsem se postavil, zamířil a vystřelil na jednoho býka. Když prásknul výstřel, všichni bizoni se rozutekli, kromě toho býka, kterého jsem zřejmě zranil. Pak jsem znovu nabil a střílel, jak nejrychleji jsem mohl, dokud jsem do něj nevypálil 25 kulí, což bylo všechno, co jsem měl ve své patrontašce, zatímco býk stále stál jako přikovaný. Půl hodiny jsem ho úzkostlivě pozoroval v naději, že padne k zemi, ale marně. Musel jsem si přiznat prohru a vrátit se do našeho tábora bez masa. Nicméně ten mulat měl více štěstí, podařilo se mu zabít tučnou krávu, zatímco vystřílel do stáda jenom patnáct kulek.

..když jsme objevili medvěda grizzlyho, jak se hrabe v bažinaté půdě u takového velkého shluku vrb a žere kořínky.  Mulat se k němu přiblížil na asi 100 yardů a střelil ho do levého ramene. Grizzly odporně zařval a skočil do houští. Mulat pak řekl: "Nech ho být, je to nebezpečná bestie." Ale protože jsem nevěděl, co jsou tahle zvířata zač, rozhodl jsem se to zkusit a přemluvil jsem mulata, aby mi pomohl. Obešli jsme skupinu vrb, kde ten medvěd ležel. Drželi jsme se blízko u sebe, s nataženými kohoutky a s puškami namířenými směrem ke křoví, kam medvěd skočil, když jsme asi 10 stop od nás uslyšeli nevrlé zavrčení, po kterém medvěd okamžitě vyrazil směrem k nám. Jeho obrovské čelisti byly rozevřené a oči měl podlité krví. Můj bože, jak byl ohavný. Neměli jsme dost duchapřítomnosti, abychom na něj vystřelili a začali jsme utíkat. Medvěd se rozběhl za mnou, ale když zjistil, že mě nedoběhne, otočil se k tomu druhému, který se také otočil a vystřelil na něj z pušky, čímž ho zahrnul kouřem a jiskrami, avšak kulka ho minula. Medvěd se otočil a zase se hnal směrem ke mně. Nemohl jsem už běžet dál, aniž bych neskončil ve velké bažině, která mě obklopovala ze tří stran, takže jsem se musel otočit a postavit se mu tváří v tvář. Přiblížil se ke mně asi na deset kroků, pak se náhle zastavil a zvedl své podsadité tělo do vzpřímené polohy, tlamu dokořán a hleděl na mě se zvířecím smíchem. V tu chvíli jsem stiskl spoušť, protože jsem nevěděl, co jiného mám dělat, vlastně jsem si ani neuvědomil, že jsem vystřelil, ale náhoda tomu chtěla, že moje puška mířila přímo na toho medvěda a když jsem stiskl spoušť, kulka mu prolétla srdcem. Udělal ještě asi jeden krok dozadu, strašně zařval a padl mrtev k zemi. Ještě půl hodiny poté jsem se třásl a klepal jako v horečce.

28. ráno kolem deváté hodiny nás vzbudil poplach. "Indiáni". Běželi jsme ke koním. Všude byl zmatek, každý se snažil chytit své koně. Podařilo se nám zahnat koně do tábora, kde jsme je všechny pochytali kromě šesti, kteří utekli do prérie. Mezitím se před naším táborem objevilo asi šedesát indiánů, z nichž patnáct nebo dvacet bylo na koních a zbytek byl opěšalý, všichni byli úplně nazí, ozbrojení mušketami, luky, šípy a dalšími zbraněmi. Okamžitě chytili všechny koně, kteří nám utekli a na dostřel od našeho tábora začali veškerou rychlostí, které byli jejich koně schopni vyvinout projíždět sem a tam, aniž by vystřelili z jediné zbraně. Asi dvacet minut se takto proháněli se svými zbraněmi a řvali u toho z plných plic. Někteří měli skalpy zavěšené na malých tyčkách, kterými mávali ve vzduchu, jiní měli kusy šarlatové látky s jedním koncem upevněným kolem hlavy, zatímco druhý táhli za sebou. Poté, co jsem zabezpečil své koně, jsem popadl svoji zbraň, zkontroloval jsem zápalku, spodek pažby jsem opřel o zem a s pokrčenýma rukama na hlavni jsem se několik minut díval na tento pro mě zcela nový výjev, přičemž jsem si naprosto neuvědomoval žádné nebezpečí, dokud mi hvízdání kulek kolem uší nepřipomnělo, že tu nejde o pouhé představy, ale že tito živí tvorové jsou nebezpečnější, než ti, které jsem byl zvyklý vídat namalované na obrazech. 

Ploché hlavy jsou statečný, přátelský, štědrý a pohostinný kmen, přísně čestný, s příměsí určité hrdosti, která je povyšovala v kontrastu s okolními kmeny daleko nad hrubé označení divoši. Chlubí se tím, že nikdy neublížili žádnému bělochovi a považovali by za hanbu svého kmene, když by se k nim nechovali jako k bratrům. Čarodějnictví, smilstvo a cizoložství se přísně trestá. Své náčelníky poslouchají s úctou, která odpovídá jejich postavení a hodnosti.

Našli jsme tu shromážděné všechny lovecké skupiny, jak čekají na příjezd zásob ze Států. To co jsme viděli, by se dalo nazvat „všehochuť“. Běloši, převážně Američané a kanadští Francouzi, mezi nimi také několik Holanďanů, Skotů, Irů, Angličanů, míšenců i čistokrevných indiánů téměř ze všech kmenů Skalistých hor. Někteří hráli karty, jiní indiánské hry a další se věnovali hře, které se říká „ruka“ a jiní závodili na koních, tu a tam bylo vidět malé skupinky shromážděné ve stínu stromů, které si vyprávěly o událostech uplynulého roku, všichni v dobré náladě a ve zdraví, neboť nemoc v těchto končinách potkáte jen zřídkakdy. Tlustorohé ovce, jeleni, jelenci, bizoni… a medvědi většinou zásobují horaly kůžemi na oděvy, přístřešky i lůžkovinami a od těch samých zvířat mají i maso. Dokonce mají to štěstí, že si mohou pořídit jednou ročně něco z luxusu civilizovaného světa, ale jenom v tak malém množství, že to vydrží jen na pár dní.Pohoda ale netrvala moc dlouho a brzy se strhl sled událostí, který se nám postaral o zábavu. Indiáni kmene Banoků žili s bělochy už několik let v částečně nepřátelských vztazích, často jim kradli koně a pasti a v jednom případě zabili dva bílé trapery. Předtím v dubnu ukradli několik koní a pastí skupině francouzských traperů, kteří lovili na Medvědí řece a nyní byli dokonce tak drzí, že sem přišli s vesnicí o šedesáti obydlích a utábořili se tři míle od nás, aby jako obvykle obchodovali s bělochy, přičemž ukradený majetek měli stále u sebe a odmítali se ho vzdát. 15. června se čtyři nebo pět bělochů a dva indiáni z kmene Nez Perce vydali do jejich vesnice, vzali si ukradené koně zpět (zatímco muži byli na lovu bizonů) a vrátili se s nimi do našeho tábora. Kolem třetí hodiny odpoledne téhož dne se k táboru přiřítilo v plném trysku třicet plně ozbrojených Banoků. Vjeli doprostřed tábora a požadovali koně, které jim Nez Perceové odvedli, s tím, že si nepřejí bojovat s bělochy. Nez Perceové, kterých bylo jen šest, však koně dali pod ochranu bělochů, kterou jsme jim byli povinni poskytnout, protože se počítali mezi naše trapery a navíc byli daleko od svého kmene. Když to Banokové viděli, začali postupně opouštět tábor. Jeden z nich, když mě míjel, poznamenal, že nepřišel bojovat s bělochy, ale jiný, drsně vyhlížející divoch, který tu ještě zůstal, zavolal na ostatní: "Přišli jsme si pro koně nebo pro krev, tak pojďme do toho.“ "Cože?" zeptal jsem se ho. Stál jsem blízko od něj a rozuměl jsem, co říká. Okamžitě jsem bělochy varoval, aby byli připraveni na útok. Téměř všichni muži v táboře byli ve zbrani. Pan Bridger držel jednoho z ukradených koní za uzdu, když se jeden z Banoků prodral davem, popadl tu uzdu a pokusil se ji panu Bridgerovi násilím vytrhnout, aniž by si všímal pušek s nataženými kohoutky, které na něj mířily a kterých bylo víc, než klacků v rukou dětí. Byl to statečný indián, ale jeho odvaha se mu stala osudnou, protože v okamžiku, kdy se zmocnil uzdy, mu tělem prosvištěly dvě kulky vypálené z pušek. Ostatní se dali na útěk, ale dvanáct z nich bylo sestřeleno z koní dříve, než se dostali z dostřelu našich zbraní. Pak jsme nasedli na koně a pronásledovali jsme je, zničili jsme a vyplenili jejich vesnici a další tři dny jsme je pronásledovali a bojovali s nimi. Když nás ale prosili, abychom je nechali být a když slíbili, že už budou hodní indiáni, vyhověli jsme jejich prosbě a vrátili jsme se do tábora, smutní z toho, že nejlepší způsob, jak vyjednávat a urovnávat spory s nepřátelskými indiány, je pomocí pušky, protože to je jediné pero, kterým lze sepsat takovou smlouvu, na kterou nezapomenou.

Příjezd karavany zboží ze St. Louis na randezvous v horách. A.J.Miller.
Příjezd karavany zboží ze St. Louis na randezvous v horách. A.J.Miller.

Obě strany po sobě během pronásledování střílely, dokud naši muži nedorazili k hlavní skupině. Indiáni pak obsadili vyvýšený bod tvořený takovou rozlámanou skálou, vzdálenou asi 300 kroků od jižní strany našeho tábora a odtud v určitých intervalech stříleli asi dvě hodiny, aniž by nám způsobili nějaké škody. Nedlouho poté na nás jeden z nich zavolal jazykem Ploskohlavců a řekl, že nejsme muži, ale ženy a že bychom se tak měli raději obléknout, protože jsme je vybídli k boji a pak jsme se jako ženy schovali ve skalách.  Starý irokézský traper, který byl zkušeným válečníkem, vychovaným na březích Hořejšího jezera, pochopil co říká, obrátil se k bělochům kolem a lámanou angličtinou pronesl následující řeč: "Přátelé, vy vidět jak mluví ten inžun? On nemluvit tobře, on mluvit špatně. On říkat, že vy, já, všichni stejně jako ženy skvaw. To být ne dorbré. Ja vjeřila vy jít teď se mnou a já ho donutila aby mluvil ne tak." Po těchto slovech se svlékl úplně do naha, hodil si přes rameno prachovnici a váček s kuličkami, vzal do ruky pušku a začal tančit a přitom vydával pronikavý válečný pokřik svého národa. Dvacet z nás, kteří jsme stáli v jeho blízkosti, jásalo nad zvukem, který byl za staré francouzsko indiánské války rozsudkem smrti mnoha bělochů. Pak se rozběhl a my jsme ho následovali ve spršce kulek vypálených z černonožských mušket. Vzdálenost, jak jsem již řekl, byla asi 300 yardů po hladkém a pozvolném stoupání ke skalám, kde se ukrývali Černonožci v počtu asi 150 mužů. Cílem našeho velitele bylo provést otevřený útok a vyhnat je z jejich pozic, což se nám podařilo beze ztrát, přičemž jsme čelili neustálé smršti svištících kulek. Když jsme dorazili ke skalám, zastavili jsme se asi na půl minuty, abychom nabrali dech, protože jsme dosud nevystřelili z jediné zbraně. Pak jsme se vyšplhali přes hromady žuly a zaútočili jsme na ně bojem muže proti muži.

Můj kamarád, který se jmenoval White, ještě spal. Vzápětí jsem se podíval ke koním, kteří se pásli v údolí a uviděl jsem hlavy několika indiánů ve vzdálenosti asi třiceti kroků od nás, jak se plíží pod rovinkou, na které jsme tábořili. Přiskočil jsem k pušce a vzbudil jsem Whitea. Když jsem se podíval tam, kde ležela moje prachovnice a patrontaška, už je držel v ruce nějaký indián a my jsme se ocitli v obklíčení. Natáhli jsme kohoutky a sprintovali jsme do lesa, který se jenom hemžil Černonožci, kteří proráželi vzduch svým příšerným řevem. Když uviděli, že máme pušky připravené ke střelbě, vytvořili kolem nás prostor široký asi dvacet stop a my jsme toho využili, abychom začali prchat. White udělal asi čtyři skoky a pak ho zasáhl šíp do pravého kyčelního kloubu. V běhu jsem mu řekl, ať si ho vytáhne a v té samé chvíli mě zasáhl další šíp do stejného místa, ale naši rychlost to nijak nesnížilo. Nakonec mě zasáhl další šíp do pravé nohy do masa nad kolenem, takže jsem upadl hrudníkem přes nějakou kládu. Indián, který mě zasáhl, byl ode mne vzdálen na osm stop a pak na mě skočil s napřaženým tomahawkem. Vyhnul jsem se jeho ráně a přeskakoval jsem z kmene na kmen, zatímco kolem nás létaly šípy jako krupobití a zasekávaly se do borovic a do popadaných kmenů. Když jsme se od nich odpoutali asi na deset kroků, otočili jsme se a zamířili na ně. Začali se schovávat za stromy a přitom stříleli ze svých zbraní. Pak jsme se znovu rozběhli a asi o padesát yardů dále jsme si mezi popadanými kmeny a křovím vytvořili obrannou pozici. Ze ztráty krve jsem cítil ohromnou slabost. Sedli jsme si mezi kmeny, odhodlaní zastřelit ty dva první, až se objeví a pak zemřít jako muži. Opřeli jsme si pušky o kmen. White namířil na toho prvního a já na druhého. Pošeptal jsem mu, že jakmile nás zmerčí, aby stiskl spoušť.

Překonal jsem několik malých potůčků, které protínaly údolí, až jsem dorazil do vesnice, přišel jsem k jednomu obydlí a zeptal jsem se mladého indiána, který mi vyšel vstříc, kde je obydlí „Toho, který chce ovci“; ale než mi stačil odpovědět, přistoupil ke mně vysoký indián s velmi tmavou pletí, s hubenou tváří a s bystrým, pronikavým pohledem, který měl přes levé rameno nedbale přehozený bizoní plášť, který měl přepásaný kolem pasu a volně si ho přidržovaný levou rukou a hadím jazykem mi odpověděl: "Já jsem Ten, který chce ovci, pojď za mnou a zároveň se otočil a nasměroval svůj krok k velkému bílému obydlí. Dojel jsem až ke dveřím, sesedl jsem a následoval jsem ho dovnitř. Okamžitě přikázal, aby odstrojili mé koně a vypustili je na pastvu, zatímco jejich náklad pečlivě urovnali v obydlí. Poté, co velká dýmka několikrát mlčky opsala kruh, zahájil rozhovor. Ptal se mě na novinky, kam cestuji, za jakým účelem, s kým a jak. Na tyto obecné dotazy jsem odpovídal v hadím jazyce, kterému všichni v týpí rozuměli. Pak mi pověděl všechno, co viděl, slyšel a dělal za posledních deset let. Měl dva dospělé syny a jednu dospělou dceru a stejný počet dětí ještě nedospělých. Jeho nejstarší syn byl ženatý s ženou Hadích indiánů a jeho dcera byla vdaná za muže z téhož národa. Ostatní zatím byli svobodní. Po večeři ženy odešly z týpí a shromáždili se přední muži kmene, aby si zakouřili a poslechli si novinky, což trvalo až téměř do půlnoci, kdy se shromáždění rozešlo, muži odešli do svých týpí a ženy se vrátily zpět. Strávil jsem mezi nimi nějaký čas, který mi ubíhal stejně příjemně jako kdykoli jindy mezi indiány.

Přátelské indiánské kmeny byly v traperům velmi pohostinné. Jako první však bylo nutné obřadně vykouřit dýmku. A.J.Miller.
Přátelské indiánské kmeny byly v traperům velmi pohostinné. Jako první však bylo nutné obřadně vykouřit dýmku. A.J.Miller.