Search

Potíže s Černým koněm (1874-1880)

Print Friendly, PDF & Email
Posledním komančským vůdcem, vzdorujícím Američanům se zbraní v ruce, nebyl Quanah Parker, jak se můžeme dočíst ve většině knih o Komančích, nýbrž Tu-ucumah, válečný náčelník Quahadijů. Ačkoliv nejsprávější překlad výrazu Tu-ucumah zní Muž s černým vousem, známe dnes pohlavára spíše jako Černého koně, jak mu říkali jeho bílí současníci.
Komančský náčelník Černý kůň s manželkou a dcerou
Komančský náčelník Černý kůň s manželkou a dcerou
Komančský náčelník Černý kůň s manželkou a dcerou

Posledním komančským vůdcem, vzdorujícím Američanům se zbraní v ruce, nebyl Quanah Parker, jak se můžeme dočíst ve většině knih o Komančích, nýbrž Tu-ucumah, válečný náčelník Quahadijů. Ačkoliv nejsprávější překlad výrazu Tu-ucumah zní Muž s černým vousem, známe dnes pohlavára spíše jako Černého koně, jak mu říkali jeho bílí současníci.

Po smrti Parra-o-coma, Medvědího samce, v létě 1874 se Tu-ucumah stal druhým nejvyšším náčelníkem komančského kmene Quahadi. Ve Válce na Rudé řece (1874-75), labutí písni svobody kmenů jižních plání, se příliš nevyznamenal, přinejmenším ne vytrvalostí na válečné stezce, neboť byl mezi prvními Quahadiji, kteří se počátkem roku 1875 vzdali bílým. Jeho čas slávy přišel o něco později, v letech 1876-77, kdy s asi 170 bojovníky útočil na lovce bizoních kůží v oblasti texaského Panhandlu. Těchto několik menších nájezdů a šarvátek je dnes historiky nazýváno Válkou na Staked Plains nebo Loveckou válkou.

V polovině prosince 1876, nespokojen s nedostatečnými potravinovými zásobami, opustil Tu­ucumah se svými stoupenci rezervaci u Fort Sillu v Indiánském teritoriu a vydal se na pláně západního Texasu. Zde se hodlal věnovat lovu posledních bizonů, kteří tam ještě zůstali, a zároveň zabíjení a okrádání všech bílých lovců bizoních kůží, na něž tam narazí. Za uprchlíky okamžitě vyrazily dvě roty kavalerie, ale ve sněhové bouři ztratili vojáci stopu a Tu­ucumahovi lidé se v pořádku dostali do oblasti pravděpodného vyskytu bizonů. Utábořili se poblíž dnešního Lubbocku a od února 1877 začali napadat tábory okolních loveckých společností.

První Tu-ucumahovou obětí se stal lovec bizonů Marshall Sewell, pracující v partě s třemi stahovači kůží, Alexandrem Gilbertem, Louisem Keyesem a Joe Jacksonem. Lovecká skupina tábořila v době počátku komančských nájezdů poblíž ústí Salt Forku do Brazosu v západní části texaského okresu Garza. Osudné ráno 1. 2. 1877 spatřil Sewell skupinu bizonů. Opustil tábor, zaujal střelecké postavení poblíž stáda a střílel jedno zvíře za druhým, dokud mu nedošla munice. A na to právě čekali Tu-ucumahovi bojovníci, sledující z povzdálí Sewellův úspěšný lov. Jakmile bezpečně věděli, že běloch se nemá čím bránit, obklíčili ho, a když se vracel do tábora, zaútočili na něho a zabili ho.

Od obvyklého zmrzačení těla mrtvého vrahy vyrušili dva Sewellovi společníci, kteří právě přijížděli s vozem, aby stáhli a naložili kůže pobitých bizonů. Naštěstí si Komančů a zavražděného kolegy zavčasu povšimli a bleskurychle otočili povoz. Svou zběsilou jízdu, v zádech s desítkami vyjících rudochů, zakončili u malé křovinaté rokle. Seskočili z vozu na jeden z břehů strže a zmizeli v houští, kde je indiáni neobjevili, ačkoli se o to chvíli snažili. Z úkrytu v křoví pak oba nedávní povozníci, k nimž se připojil i jejich kolega z tábora, jemuž se podařilo před Komanči také uprchnout, a lovec Billy Devons, potulující se toho dne v okolí Sewellova „loveckého okrsku“, bezmocně přihlíželi, jak indiáni rabují jejich ležení a ničí vše, co nalezli a co se jim k ničemu nehodilo. Nečekali, až je běsnící Komančové objeví a snažili se co nejrychleji dostat do Rath City, hlavní zásobovací základny lovců v kraji, aby své kolegy varovali před indiány, což se jim také povedlo.

Po dokončení destrukce loveckého tábora, se Komančové vrátili k mrtvému pobíječi bizonů. Stáhli mu z hlavy dva skalpy a probodli mu břicho zašpičatělým kůlem. Nejpohotovější z Komančů popadl Sewellovu sharpsku a prohlásil ji za svůj majetek, čímž si poněkud pohněval několik spolubojovníků, kteří po zbrani také silně toužili. Dlouho se však z ukořistěné pušky netěšil, v jedné z přestřelek s lovci bizonů mstícími Sewellovu smrt přišel o život. Sotva zemřel, zmocnil se sharpsky jiný válečník.

Po dokončení destrukce loveckého tábora, se Komančové vrátili k mrtvému pobíječi bizonů. Stáhli mu z hlavy dva skalpy a probodli mu břicho zašpičatělým kůlem. Nejpohotovější z Komančů popadl Sewellovu sharpsku a prohlásil ji za svůj majetek, čímž si poněkud pohněval několik spolubojovníků, kteří po zbrani také silně toužili. Dlouho se však z ukořistěné pušky netěšil, v jedné z přestřelek s lovci bizonů mstícími Sewellovu smrt přišel o život. Sotva zemřel, zmocnil se sharpsky jiný válečník.

Radoval se z ní ještě kratší než dobu než předchozí majitel. Snad ještě v témže boji padl, a puška přešla do vlastnictví již třetího Komanče, tentokráte náčelníkova syna. Nevíme, zda z ní vůbec stačil vystřelit: kulka ho zasáhla v okamžiku, kdy ji šťastně svíral v rukou. Asi nejdéle si prokleté sharpsky užíval její poslední držitel, muž známý pod jménem Pět per. Když i on zahynul v boji, nechtěl už s puškou zavražděného lovce bizonů nikdo z Quahadijů nic mít. Zbraň pak prohlédl šaman a prohlásil, že v ní, což už beztak každý bojovník tušil, sídlí zlý duch.

Musíme se té prokleté a pro nás nebezpečné věci zbavit a někde ji ukrýt, aby se nedostala zpátky k bělochům a oni nám s ní dále neškodili, řekl. Ještě nikdy se šamanova rada nesetkala s takovým všeobecným souhlasem: při nejbližší příležitosti byla začarovaná sharpska „pohřbena“ na jakémsi písečném návrší. Spolu s ní zakopali hrobníci do země i dvě skalpové kadeře, patřící původně Sewellovi, čímž, jak doufali, usmířili ducha mrtvého lovce, neboť to byl bezpochyby on, kdo se mstil.

Brzy poté, co stahovači kůží a Devons oznámili v Rath City strašnou zvěst o novém řádění Komančů, rozjelo se k Salt Forku asi 40 mužů pohřbít Sewella a pak sledovalo stopy rudých vrahů. Když se Komančům přiblížili na dostřel, začaly po sobě obě nepřátelské skupiny pálit. Střetnutí netrvalo dlouho a jeho jediným vysledkem bylo zranění míšeneckého lovce Skvrnitého Jacka; poté se Sewellovi mstitelé vrátili do Rath City.

Mezitím Tu-ucumah a jeho bojovníci pokračovali v plenění loveckých táborů. Ničili kůže a zásoby a loupili koně, na životy bílých mužů, po nichž toužili stejně silně, jako po jejich majetku, však už nedosáhli. Tu-ucumah vedl také nájezd na tábor Johna Godeye, kde jeho bojovníci splašili lovcům koně a po několik hodin je obléhali, až do soumraku, kdy se bělochům podařilo vyklouznout z obklíčení.

Rozhněvaní lovci bizonů se postupně shromáždili v Rath City a usnesli se, že udělají všechno pro to, aby rudé nájezdníky vyhladili nebo alespoň vyhnali z bizoních pastvin. 4. 3. 1877 vyjela z Rath City skupina čtyřiceti šesti mužů s cílem nalézt renegáty. Jejich velitelem, hodností kapitánem, byl jmenován Jim White. Důležitého úkolu, čtení těch mála stop, které po sobě indiáni zanechávali, se ujal jakýsi José, dřívější komančéro (podloudný obchodník s Komanči) z Nového Mexika, později armádní scout. Během druhé noci v divočině začal White krvácet z plic a musel se vrátit. Novým velitelem expedice se stal Jim Smith.

V bývalém Sewellově táboře objevil José stopu indiánů, směřující k západu. Krátce se zamyslel a usoudil, že Komančové by se mohli skrývat v kaňonu Yellow House. Lovci na názor Mexičana dali a poblíž jezera Buffalo Springs vjeli do kaňonu. V poledne poprve uspěli, neboť se jim podařilo překvapit a zabít Komanče na stráži. Když se vrátily předsunuté hlídky se zprávou, že objevily indiánský tábor, rozhodli se vůdcové výpravy pro noční pochod, aby Komanče mohli napadnout v ranních hodinách, v době pro útok nejvýhodnější.

Mstitelé nechali vozy, zásoby a několik kočích u vodních pramenů a vydali se na cestu. Ráno doputovali k místu, kde se kaňon dělil; zvolili si však nesprávnou severní větev kaňonu, kterou procházeli až k Long Water Hole. Teprve zde zjistili svůj omyl. Zamířili proto k západu a u jezera Lubbock konečně dospěli k cíli. I když den již pokročil a indiány nebylo možné zastihnout spící a nepřipravené, přesto se všichni shodli na tom, že s útokem nelze otálet. Rozdělili se do tří skupin, Smith a jeho zástupce Campbell vedli každý jezdecký oddíl do plání, rozprostírajících se podél stěn kaňonu. Jiný Smithův „poručík“, Joe Freed, převzal velení nad pěšáky, s nimiž postupoval k nepříteli středem kaňonu, podél říčky, která jím protékala. Jakmile Campbellovi lidé dospěli do vzdálenosti, z níž se dalo zasáhnout bojovníky v táboře, zahájili palbu.

Nečekanou střelbou vyděšení Quahadijové chvilku zmateně pobíhali sem a tam, ale rychle se vzpamatovali a začali se shánět po svých ponících. Nejprve chtěli bezhlavě prchat, ale když zjistili, že proti nim stojí jen pár mužů, rozhodli se zůstat a bojovat. Shromáždili se na svahu, severozápadně od svého ležení, kde zaujali obrannou pozici. V přestřelce s nimi byli zraněni dva Campbellovi muži: Joe Jacksona zasáhla kulka do břicha, Lee Grimes si při pádu z postřeleného koně zlomil ruku v zápěstí. Překvapen tvrdostí odporu indiánů, nařídil Campbell ústup. V té době se do boje zapojila i Smithova kolona, která zahnala část Tu-ucumahových válečníků, pokoušející se uniknout, zpátky k táboru. Na jiném z úseků bitvy odrazilo pouhých pět mužů komančský protiútok.

Čím déle boj trval, tím více se projevovalo to, co lovci věděli od samého začátku své výpravy, totiž, že přesila indiánů je příliš velká a že nad nimi nemohou vyhrát, maximálně je vypudit z jejich úkrytu a to se vlastně už stalo – v prozrazeném tábořišti Komančové samozřejmě nezůstanou. Začali se proto odpoutávat od nepřítele a ustupovat podél Long Water Hole. Stejný úmysl měli i indiáni, kteří podpálili trávu, aby kouřovou clonou kryli svůj ústup.

Jeden z útočníků, dosti tlustý černoch, se dostal, snad i kvůli svému tělesnému handicapu, do komančského zajetí. Válečníci ho přivlekli k náčelníkovi (zřejmě k Tu-ucumahovi), aby rozhodl, co s ním. Na smrt vyděšený tlusťoch padl před vůdcem Komančů na kolena a úpěnlivě ho prosil o život. Jeho škemrání mělo úspěch, indiánům byl jen pro smích, i náčelník po chvíli uznal, že usmrcením takové ubohé bytosti by nic nezískal. Nechal nešťastníka žít a pustil ho na svobodu, ale ještě předtím mu provedl nepěkný žertovný kousek. Strhal ze zajatce šaty a na hlavu mu nasadil válečnou čelenku, kterou zašněroval tak, že ji její nedobrovolný nositel nemohl sundat. Když se takto vyparáděný černoch přiblížil na dohled svým bílým spolubojovníkům, nastala jeho poslední minuta. Lovci ho v jeho „přestrojení“ považovali za indiána a ihned ho odstřelili.

V polovině odpoledne nařídili Smith a Campbell návrat k Buffalo Springs. Indiáni je následovali. Jakmile se lovci navrátili k vozům, vyvezli je z kaňonu a směrem k západu zapálili ohně, aby rudochy oklamali. Za úsvitu nového dne zažehli další ohně, aby zakryli své stopy, a navraceli se do Rath City. Pomineme-li omylem zabitého černocha, zůstal jediným mrtvým výpravy Joe Jackson, druh nešťastného Sewella, který podlehl svému zranění. Bolestivou památku na boj v kaňonu si kromě Grimese odnesl jen stopař José, jehož Komančové zasáhli do ramene.

Když se novina o bitvě v kaňonu Yellow House dostala do Fort Griffinu, sebral kapitán P. L. Lee z 10. kavalerie sedmdesát dva vojáků a vydal se dokončit to, na co civilům nezbývaly síly: drtivě porazit Komanče a zahnat je zpátky do rezervace. 4. 5. 1877 nalezl Lee nějaké indiány u Lake Quemado, Stříbrného jezera, a po krátké šarvátce je porazil a zajal. Poražení Komančové pak následovali své přemožitele k jejich domovské pevnosti, odkud byli eskortováni k Fort Sillu. Ostatní komančské skupiny, potulující se na jaře 1877 v západním Texasu, se do rezervace vrátily samy, „dobrovolně“. Některé z komančských rebelů navštívil Quanah Parker, doprovázen čtyřmi dalšími rezervačními Komanči, a přemluvil je ke kapitulaci, když jim za Velkého Bílého Otce z Washingtonu slíbil beztrestnost a spoustu koní, dobytka, oblečení a dalších věcí.

Později se nepravdivě tvrdilo, že u Stříbrného jezera černí kavaleristé kromě jiných zabili i Tu­ucumaha a jeho squaw. Padlým komančským vůdcem v této bitce byl však ve skutečnosti obávaný válečník Ekawakane, Mladý rudý muž. Až do své smrti odmítal žít v rezervaci a skrýval se jako psanec v Llanu Estacadu.

Syn německých přistěhovalců Herman Lehmann, který jako mladík strávil mezi Komanči několik let a pod jménem Montechena bojoval na jejich straně proti bělochům, vypráví ve svých pamětech o bitvě s kavaleristy z Fort Griffinu (jelikož Lehmann své příhody většinou nijak nedatuje, nelze spolehlivě určit, zda se jedná o bitvu u Lake Quemada či jinou šarvátku) následující příběh:

Když se Montechena a další bojovníci vraceli z nájezdu do oblasti mezi řekami San Sabá a Llano, nalezli ležení své tlupy vypálené a zničené. Od přežilých soukmenovců, kteří unikli zajetí, se dověděli, že na tábor včera zaútočil oddíl vojáků doprovázený tonkawskými zvědy. Jelikož se většina bojovníků této komančské skupiny potulovala v prériích středního a západního Texasu, neměli útočníci s dobytím rudošské osady vážnější problémy. Postříleli pár žen, dětí a starších lidí, kteří nestačili utéci, pak je na malou chvíli zaměstnal zkušený bojovník Batsena.

Nebránil jen sebe, zdá se, že bojoval i o život své osmnáctileté dcery Nooki (nebo mstil její vraždu – nevíme totiž, zda zemřel dříve Batsena nebo jeho dítě), jedné z nejhezčích komančských dívek, neboť její tělo leželo těsně vedle těla jejího otce. Obě mrtvoly byly vykuchané a skalpované. Poblíž padlého válečníka nalezl Montechena a jeho druhové vyprázdněnou nábojovou tašku, která „… mlčky vyprávěla příběh heroického boje starého Batseny … (H. Lehmann: Nine Years among the indians, 1870-1879, University of New Mexico Press, Albuquerque 2001)“. Hrdinova puška, spencerovka, byla pochopitelně pryč, tonkawští stopaři obrali mrtvé nejen o jejich „tělesnou krásu“, vlasy a části těl, jež si asi později tepelně upravili k snědku.

Při pohledu na příšerně zmrzačená těla soukmenovců se bojovníci navrátivší se z kořistné výpravy mohli pominout bolestí a vztekem. V návalu hněvu přísahali bledým tvářím strašlivou odplatu: na válečné poradě se dohodli, že vezmou do zajetí deset bílých žen a dvacet dětí a umučí je. Krásnou Nooki, pýchu, ozdobu a naději kmene, milovanou snad všemi Komanči, kteří ji lépe znali, chtěli mstít donekonečna. Každé osadnické dcerce přibližně v jejím věku, jíž se dokážou zmocnit, přislíbili smrt, vyvrhnutí vnitřností, skalpování … prostě všechno, co Tonkawové nebo černošští vojáci provedli Nooki.

K žádným kruťárnám se však Komančové nedostali. Na provedení nějaké rozsáhlejší vyhlazovací akce jich bylo málo a spojit se s dalšími tlupami rozptýlenými na pláních Texasu už nedokázali. Pokud zrovna nesháněli potravu a další zaopatření pro své rodiny, vyplýtvali všechny své síly při čím dál těžšímu vyhýbání se kontaktu a boji s rangery, lovci, vojáky a dalšími pronásledovateli. Když se u nich objevil Quanah s nabídkou míru, byl slib nelítostné pomsty zapomenut.

Nedá mi to, abych v souvislosti s předchozími řádky neupozornil na pokrytectví Komančů. Ten, kdo sám zmorduje, umučí a zohaví přinejmenším stovky bezbranných a nevinných lidí, by se neměl čílit a divit, když jiný přistoupí na podobná pravidla válčení a podle zásady oko za oko, zub za zub, oplácí stejné stejným.

Ve vzpomínkách H. Lehmanna na jeho válečnický život na jižních pláních nalezneme i popis úspěšného a v této válce tudíž spíše výjimečného útoku Tu-ucumahových stoupenců na skupinu honáků. K přestřelce podle Lehmana došlo kdesi u řeky Pecos, na místě zvaném Pontoon Crossing, kde oddíl asi dvaceti Komančů, doprovázených několika Kiowy, napadl tucet kovbojů, ženoucích velké stádo dobytka.

Indiáni nejprve splnili hlavní účel své potulky krajem a splašili a odehnali živé hovězí konzervy, teprve pak si dovolili „přepych“ boje s bělochy. Kovbojové kladli útočníkům tuhý odpor, ale když dva z nich padli, dali se na útěk, v němž také nalezli spásu. Komančové a Kiowové je příliš houževnatě nepronásledovali, více je v tu chvíli zajímalo stádo. Skalpy a válečnou slávou své ženy a děti nakrmit nemohli a k požívání lidského masa, běžné součásti jídelníčku mnohých texaských kmenů, se nesnížili ani v dobách největší nouze.
Rok poté mluvil Lehmann s bílým mužem, který znal veškeré možné podrobnosti o bitce na Pontoon Crossing. Běloch mu potvrdil, že indiáni tehdy opravdu zabili dva kovboje, což předtím s jistotou nemohli tvrdit, protože se těl zasažených nepřátel nedokázali zmocnit.

Hlavní postava Války na Staked Plains, Černý kůň, zemřel až kolem roku 1900 v Cache v Oklahomě. V míru s Američany žil až od června 1879, kdy naposledy prolil bělošskou krev. Tehdy si, spolu s 25 mladíky svého kmene, vyjel se souhlasem správce rezervace do texaských prérií. Původně chtěl jen ulovit pár bizonů, ale nakonec neodolal pokušení a v okrese Midland napadl několik rančů. V potyčce s texaskými rangery, kteří je zastihli při porcování jednoho z uloupených koní, zabili Quahadijové jednoho z nepřátel, W. B. Anglina.

 Kolik v bitce padlo indiánů se mi zjistit nepodařilo, ale jisté je, že museli mít několik mrtvých a že je rangerové porazili a zahnali zpátky do indiánského teritoria. Rok poté mluvil Lehmann s bílým mužem, který znal veškeré možné podrobnosti o bitce na Pontoon Crossing. Běloch mu potvrdil, že indiáni tehdy opravdu zabili dva kovboje, což předtím s jistotou nemohli tvrdit, protože se těl zasažených nepřátel nedokázali zmocnit.

Klepněte na tlačítko Upravit a změňte tento text. Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. UT elit tellus, luctus nec ullamcorper mattis, pulvinaru dapibus leo.Tu­ucumah byl zcela určitě posledním válčícím náčelníkem, nejméně dva prostí bojovníci však zabíjeli bělochy i po jeho kapitulaci. Několik svědectví a úředních záznamů totiž potvrzuje aktivní účast několika Komančů na povstání mimbreňského náčelníka Victoria v letech 1879-80 (podle jedné zprávy byli s Victoriem dva komančští muži a šest žen, další prameny připouštějí i vyšší číslo).

První zmínka o Komančích, jako spojenců Apačů, pochází z prosince 1879, kdy plukovník Swaine, velitel posádky ve Fort Stantonu, přijal telegram, v němž stálo, že „Victoriova válečná družina Apačů, Komančů a Lipanů (C. L. Sonnichsen)“ napadla počátkem listopadu v pohoří Sacramento dva horníky.
Další důkaz o podílu Komančů na apačské rebélii byl nalezen po bitvě v Hembrillském kaňonu, kde vojáci ukořistili i nějaké indiánské koně: některé ze značek a malůvek na tělech zabavených mustangů „znalci“ identifikovali jako komančské.

Úplně poslední příslušník kmene na válečné stezce padl do zajetí Mexičanů 15. října 1880 v známé bitvě u Tres Castillos. Za to, že zůstal naživu, vděčil jednomu z mexických zvědů, jenž ho přemohl a z neznámých důvodů ušetřil.Další důkaz o podílu Komančů na apačské rebélii byl nalezen po bitvě v Hembrillském kaňonu, kde vojáci ukořistili i nějaké indiánské koně: některé ze značek a malůvek na tělech zabavených mustangů „znalci“ identifikovali jako komančské.

Mohlo by vás také zajímat